Stalo sa v Turíne

Soudruzi z Turína. - Solidarita byla největším výdobytkem dělnické třídy, následné sociální formace (jako např. socialistický stát) už patří jejímu úpadku. A možná, že poslední vzedmutí S/solidarity v Polsku bylo také tím posledním. - Nesčetné figurky dělnické komunity (každá svým specifickým způsobem) dokreslují boj dělníku za snesitelné (méně nesnesitelné) pracovní a životní podmínky. Z nich se samozřejmě vymyká profesor Sinigaglia (Marcello Mastroianni - skvělý jako vždy) a jeho partnerka Niobe (Annie Girardotová - skvělá jako vždy). Zatímco profesor (není to žádný "úlisný podvodníček", kterýpak podvodník nemá na jídlo) je posedlý sociální spravedlností, které vše obětoval, a které vše obětovat hodlá (včetně sebe, ale i jiných), je prototypem budoucích levicových vůdců, Niobe nechce o sociální spravedlnosti ani slyšet, jejím heslem je spíš "každý za sebe a pro sebe". Pozn. 1: Film končí krásným happyendem: Adéla volá na Renáta, aby jí psal. Ten odpovídá, že (ona) stejně neumí číst. A ona kontruje, že to přece nevadí. Ano, to je příslib lepších zítřků. Pozn. 2: "13 ore di lavoro al giorno" - zamysleme se nad tím! (05.10.2017)

V poslední době jsem byl více či méně donucen vidět veliké množství filmů zabývajících se neutěšenou situací dělníků v devatenáctém století, o jejich boji s mocipány za lepší pracovní podmínky a tak dále. Potíž je v tom, že mě tato témata vůbec nic neříkají, filmy tohoto typu mě zoufale nebaví a i když je vidět, že zahraniční produkce je na tom technicky, finančně i po stránce kvality scénáře daleko lépe než její starší rudý bratr československý, je to pořád zoufale nudné a nezajímavé. (20.10.2009)

5/10 Je celkem jasne, ze takovyto kus se do socialistickeho Ceskoslovenska zkratka musel dostat - pracovnim nazvem by se mohl jmenovat treba Sirena po 20 letech. Docela me prekvapila Girardotova, kterou jsem v prvnich zaberech vubec nepoznal, zato Marcello opet nezklamal - ano, opet to nemyslim nijak lichotive. (24.11.2009)

To, čím jsou v literatuře básně J. Wolkera a P. Bezruče, představuje pro mě Monicelliho snínek v kinematografii. Úplně jiný (tedy nikoliv čistý milovník, nýbrž špinavý vandrák) Mastroianni v roli hledaného profesora, jenž dokáže radikálně vyburcovat dav utlačovaných dělníků ke stávce za jejich práva, přestože její následky jsou nedozírné. Italové měli k levici vždy všeobecně kladnější vztah než my. Není tedy divu, že při srovnání Stalo se v Turíně (správně "Soudruzi!") s díly československého socialistického realismu italský snímek vyčnívá nejen s ohledem na žánr sociální balady či revolučního dramatu, ale rovněž po stránce poetické. Tam, kde české soc. realistické tituly oplývají kýčem, nudou a utopickým blábolením, drží se Stalo se v Turíně nohama pevně na zemi, navíc s nosnou dávkou lidskosti a sociálního cítění, jež jsou však skvěle míseny s černým humorem. Neskutečně zábavný a zároveň společensky závažný film. Spolu s Ejzenštejnovou Stávkou vrchol svého žánru. (09.10.2023)

Dokonale zvládnutý film z dějin socialistického dělnického hnutí, jehož pokračovatelkou je evropská sociální demokracie, zhruba tak by také mohla znít úvodní charakteristika klíčového Monicelliho díla. Jeho lehce napadnutelná a přesto nepopiratelná zásluha spočívá v příkladné, všestranně zvládnuté evokaci průmyslového světa přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny předminulého století a neschematického příběhu minimálně srovnatelného se Zolovým GERMINALEM. Takřka laboratorně sledujeme utváření napětí postupně vedoucího k vzrůstu dělnické nespokojenosti, paralelně zobrazované děje během úspěšné stávky i nesnáze, s nimiž zápasí jak ředitel továrny, tak nesourodý stávkový výbor. Z tohoto hlediska vynikají některé postavy: osobnostně revoluční intelektuál-průkopník demokratického socialismu, suverénně zvládnutý Mastroiannim, i nejednoduchá a vnitřně těžce zápasící postava Martinettiho (pokud jsem ji dobře identifikoval) v podání Salvatoriho a sice objemem malá, ale už tehdy viditelnou hereckou suverenitou Girardotové skvěle zpodobená postava nedobrovolné kurtizány, u níž perzekvovaný intelektuál nalézá nejen útočiště těla, ale i jistotu srdce. Zajímavé jsou i postavy druhé strany - továrníka a jeho pracovníků. Monicelliho film SOUDRUZI, jak zní jeho název v doslovném překladu, je dnes klasickým a stále přitažlivým dílem pro ty, jimž záleží na kvalitě vlastního nepředpojatého pohledu na stále složitější svět našich dnů. (18.12.2009)