Stalo sa v Turíne

Vynikající hořkosladký příběh o prvních dělnických stávkách v Itálii. Ale nejde jen o dělníky, jde o určité povstání chudých proti bohatým, tvrdý a nekompromisní střet, kdy je na jedné straně požadováno lidské zacházení, na druhé straně se sčítají pouze zisky, od kterých se odečítají pouze nejnutnější výdaje. Stávkující nejsou jednotní, zrazuje je strach o živobytí jejich vlastních rodin, a nachávají se nalákat ozdobným pozlátkem. Je zajímavé sledovat vývoj postav, jejich uraženost, jejich prodejnost, jejich poddajnost. Je to sisyfofská práce, neboť základem je změna myšlení. A tu podmiňuje změna systému, který nebude založen na konzumu. Čímž se zpátky dostáváme do začarovaného kruhu a tím je patrné, že násilný odpor chudiny proti mocným je většinou vyloučený, a to především rezervou a prostředky pro déle trvající boj. I když by šlo pouze o boj ideový. Navíc je dav tak lehce využitelně ovladatelný. Profesor Sinigaglia (dobrý Marcello Mastroianni) je ideovým vůdcem a patronem dělnických bouří, většinou i pronásledovaný policií. Je jediným optimistou v pokračování stávky, i když se mu většinou i od stávkujících dostává nevole a nadávek. Martinetti (dobrý Bernard Blier) je jakýmsi vůdcem dělníků, nerozhodný, bojácný a poslušný, i když se vzdorem. Pautasso (Folco Lulli), věčný křikloun a unáhlenec, který jako první přichází nešťastnou náhodou o život. Raoul (Renato Salvatori) je ozvěnou svědomí, mladý, nebojácný, ale vidící vše z různých úhlů, který nemá žádné nerealistické představy o možnostech. Prostitutka Niobe (Annie Girardot), která ke své profesi utekla před danou nuzotou jejího stavu, jako jediná neváhá Sinigagliovi podat pomocnou ruku a skrýt ho před policií. Vzniká vztah, krátký, ale přesto alespoň na chvilku nádherný pro oba dva zúčastněné. Optimistické i přes jasný nezdar, kvalitní balada o těžkém životě textilních dělníků v Turíně. Navíc s jemným nadhledem. (21.05.2011)

Trochu drama a trochu komedie, vůbec ne krimi, a možná něco z doznívajícího neorealismu. Je to takový slepenec, ale vůbec ne v negativním slova smyslu. Možná zbytečně dlouhé, ale přesto koukatelné a vypovídající docela dost o tehdejší době a probouzejících se dělnících, kteří už nechtěli jen otročit. (27.04.2011)

Dokonale zvládnutý film z dějin socialistického dělnického hnutí, jehož pokračovatelkou je evropská sociální demokracie, zhruba tak by také mohla znít úvodní charakteristika klíčového Monicelliho díla. Jeho lehce napadnutelná a přesto nepopiratelná zásluha spočívá v příkladné, všestranně zvládnuté evokaci průmyslového světa přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny předminulého století a neschematického příběhu minimálně srovnatelného se Zolovým GERMINALEM. Takřka laboratorně sledujeme utváření napětí postupně vedoucího k vzrůstu dělnické nespokojenosti, paralelně zobrazované děje během úspěšné stávky i nesnáze, s nimiž zápasí jak ředitel továrny, tak nesourodý stávkový výbor. Z tohoto hlediska vynikají některé postavy: osobnostně revoluční intelektuál-průkopník demokratického socialismu, suverénně zvládnutý Mastroiannim, i nejednoduchá a vnitřně těžce zápasící postava Martinettiho (pokud jsem ji dobře identifikoval) v podání Salvatoriho a sice objemem malá, ale už tehdy viditelnou hereckou suverenitou Girardotové skvěle zpodobená postava nedobrovolné kurtizány, u níž perzekvovaný intelektuál nalézá nejen útočiště těla, ale i jistotu srdce. Zajímavé jsou i postavy druhé strany - továrníka a jeho pracovníků. Monicelliho film SOUDRUZI, jak zní jeho název v doslovném překladu, je dnes klasickým a stále přitažlivým dílem pro ty, jimž záleží na kvalitě vlastního nepředpojatého pohledu na stále složitější svět našich dnů. (18.12.2009)

Já proti ryze levicovým filmům nic nemám, naopak mi jsou většinou sympatické a třeba takový Zázrak v Miláně mám hodně rád, ale co mi vadí je to, když se to zvrtne do vážně podané agitky. Ono to sice je skvělé natočené a zahrané, ale ty dvě hodiny se nedaří dostatečně naplnit a vzejde z nich jen něco, z čeho by soudruzi za Československa měli radost. Není to aspoň směšné a do jisté míry se s tím dá plně souhlasit, ale zároveň jsem si v tom nedokázal najít nic, co by mě dokázalo hlouběji oslovit. Ani jako komedie mi to moc nepřišlo, váżné pojetí totiž přijde docela rychle a pak je to prostě jednostranný revolucionářský film. Ale Mastroianni tu konečně vypadá jinak, než ve všech ostatních filmech a je to docela příjemná změna. Silné 3* (11.10.2023)

5/10 Je celkem jasne, ze takovyto kus se do socialistickeho Ceskoslovenska zkratka musel dostat - pracovnim nazvem by se mohl jmenovat treba Sirena po 20 letech. Docela me prekvapila Girardotova, kterou jsem v prvnich zaberech vubec nepoznal, zato Marcello opet nezklamal - ano, opet to nemyslim nijak lichotive. (24.11.2009)