Rozvod po taliansky

Taliansky vášnivé a predsa elegantné potvrdenie tézy, že by si každý mal dobre zvážiť, čo si želá, lebo by sa mu to mohlo aj naozaj splniť. Tu si znudený schudobnelý šľachtic, žijúci však stále v okázalom ničnerobení, praje, aby sa po dvanástich rokoch manželstva zbavil ženy, ktorá v ňom nevyvoláva toľkú vášeň, akú on od vzťahu vyžaduje. La dolce vita tentoraz presunutá z ulíc rušného Ríma do sicílskeho menšieho mesta. Nechýba takmer žiadna prísada skvele osladeného malomestského žitia. (11.09.2016)

Skvělá komedie, plná černého humoru, který rozesměje. Nemůžu za to, ale Marcello Mastroianni mi zde potvrdil, že byl herec z úplné světové špičky. Zatímco třeba u Felliniho dokázal zahrát vážné role, v komediích a hlavně v této stačilo jen, když se objevil a již jste cítili ironický nádech. "A co moje čest?" (25.02.2011)

Přiznám se, že tento film byl můj první s Marcello Mastroiannim. A nevycházel jsem z úžasu. Velkou roli měl i perfektní dabing V. Vosky. V okamžiku, kdy jsem přistoupil na pravidla hry, tak jsem se celou dobu královsky bavil. Je to samozřejmě i o náladě, v jaké si film pustíte, ale ten potenciál pobavit tam nesporně je i po těch 50-ti letech, od jeho vzniku. Rozvod po italsku je totiž velice aktuálním dílkem. Vřele doporučuji, i když si jsem vědom, že se možná krapánek sníží rozvodovost a zvýší úmrtnost :o) (05.09.2010)

Laskavá komedie o Sicílii a pro Sicílii. Nese se v duchu jemného parodování sladkých románků o lásce překonávající nesnáze - ta překážka zde je skvěle dabovaná Jaroslavou Adamovou a na její smích jen tak nezapomenete. I Václav Voska je neodolatelný v těle MM, nehledě na to, že celý film je přesně vybalancovaný mezi láskyplným pohledem na sicilskou komunitu a satirou na ni. (19.02.2010)

Klasické dílo italského již vyzrálého italského neorealismu v černobílé, jež mu sluší. Ve své době byl příběh podnikavého polomafiánského šlechtice protestem proti tomu, že italské zákony nepřipouštěly rozvod, ale současně také svědectvím o stavu pokrytecké prudérní morálky na největším ostrově Středozemního moře. Maloměsto Agrigento (jak říká ichvypravěč Mastroianni, 18 000 obyvatel, z toho 4 000 analfabetů), se od francouzských Zvonokos či českého Kocourkova neliší ničím, snad jen dobou děje a místním vševědoucím mafiánským kmotrem. Zachycení atmosféry kolem uvedení proslulého Felliniho SLADKÉHO ŽIVOTA v místním kině je jen dalším bazálním kamínkem této pomyslné mozaiky malosti a zapšklé provinciality. Mastroianni tu skvěle splývá se svou rolí lehce znuděného rentiérského kavalíra v nejlepších letech; úspěch filmu by bez něj byl nepředstavitelný. Unylá výrazně italská krása Stefanie Sandrelli i rozkypělý květnatý patos Pietra Tordiho jsou dalšími hrozinkami na dortě tohoto dnes již klasického díla. Díla smíchu, který co chvíli tuhne do vážného výrazu hluboce zamyšlené divákovy tváře. (18.04.2010)