Zvláštny deň

Zvláštny deň. Nielen pre pompéznu Hitlerovu návštevu Talianska, ale hlavne pre dvoch protagonistov tohto príbehu. Obaja uväznení vo svojich životoch sa náhodne stretávajú a prežijú neopakovateľné chvíle. Komorne ladený film je decentnou oslavou života, súznenia, túžbe po slobode a normálnom živote. Herecký koncert oboch významných hercov ozvláštní aj divákovi jeho deň. Film bežal v roku 1984 aj v našich kinách. (29.07.2017)

Náhodné setkání dvou zcela rozdílných lidí, prosté ženy v domácnosti se spoustou dětí a svobodného, bezdětného hlasatele, který byl vyhozen z práce pro svou sexuální orientaci, nás zavádí do nešťastného roku 1938.. Sophia Lorenová je v roli manželky degradované na pouhou služku vynikající a Marcello Mastroianni tu podal strhující výkon, navíc jim to spolu velmi slušelo, k tomu tedy to rozhlasové vysílání bylo vševypovídající.. (30.08.2020)

Některé filmy zrají jako víno (alespoň o vínu se to říká), jiné se obrušují, ztrácejí svoji emotivnost, napětí povoluje jako u starých kšand. Zvláštní den, nebyl ani tak particolare, nebo speciale, spíš singolare (jedinečný), ammirabile (podivuhodný) nebo dokonce commemorabile (pamětihodný). Náhodné setkání dvou zdánlivě sociálních nepřátel, které se protáhlo přes celé oslavy Hitlerovy návštěvy v Římě, se vyčeřilo z roztoku vzájemmného nepochopení (on je nepřítel národa, ona je šťastná žena v domácnosti) ve vřelé sympatie muže i ženy. Pokud se Gabriel vymezuje negativně (Nel tuo album é scritto: ''L'uomo deve essere marito, padre e soIdato... Io non sono marito ni padre ni soldato" - Do alba sis napsala, že muž musí být manželem, otcem a vojákem. Já /ale/ nejsem manžel, otec, ani voják), říká tím, co všechno pro ni může být (milenec, partner, ochránce). Pozn.: Tím dnem byl opravdu 8.5.1938? Moc mi to neštymuje. Nejspíš to bylo "al fatidico 6 maggio del 1938" - osudového 6. května. (19.12.2017)

Zvláštní den je všedním dnem totality. Osvědčená metoda mikrosondy je očividně přivedena k jednomu ze svých dosažitelných vrcholů. Pro nás tragický osmatřicátý rok je pro tehdejší Řím dnem jedné z mnoha Hitlerových návštěv. Funkčně použité dobové týdeníky a mrazivá syrovost jejich komentářů se prolínají s fízlovským systémem bdělých domovnic. Nebýt odlišných znamení, log, znaků, jazyka (dokonce i typ interiérů je srovnatelný s tím, který byl v československé realitě běžný ještě během první poloviny šedesátých let) mohl by se člověk cítit opravdu doma, v naší předlistopadové minulosti. Vteřinové prolnutí dvou životních osudů - ženy z domácnosti a redaktora-homosexuála před vypovězením italskou formou někdejšího tzv. práva postrku - je ve svém jepičím štěstí ještě prchavější, než si uvědomují sami jeho aktéři. Špičkový výkon dua Lorenová-Mastroianni (jeden z posledních v jejich dráze) je nutno doplnit o ještě jedno jméno velikána. Je jím Ettore Scola, osobnost mladší generace italského neorealismu. Mladší v tomto případě neznamená horší a epigonský, ale svůj a dále rozvíjející a posouvající. Námětem, příběhem i celkovým vyzněním patří tento skvělý film k nadčasovým. (17.09.2007)

Vynikající film o osudovém sblížení dvou nešťastných lidí. Nešťastných ve své osamělosti na pozadí společenského a lidského pokrytectví, které těží ze strachu a lží mocenských ambicí fašistického režimu, který přikazuje, jen aby mohlo pár vyvolených začít uskutečňovat své zvrácené choutky o blahu lidstva. Každému je přidělena role a běda tomu, kdo se jí nechce, nebo nemůže podřídit. Ale i když je to zrůdné zobrazení fašistického režimu, tak nejde ani tak o ten režim, neboť snad za každého režimu bude někdo utiskován a všichni tlačeni do rolí, které sice přijímají, ale jen z toho důvodu, že jsou k tomu donuceni. Stále se setkáváme s xenofobními názory, které jsou uměle vyvolávány a stupňovány štvavou propagandou, do které se z neznalosti a ze strachu většinou zapojuje široká vrstva veřejnosti. Neboť odlišnosti nás děsí a jejich odmítnutím se prohlubuje vnitřní integrita těch, kteří šlapají spokojeně v davu. Nebo snad masturbace způsobuje oslepnutí? Tak to by na Zemi byli skoro všichni slepí. I když jsou, ne fyzicky, ale duševně ve své omezené schopnosti chápat ty druhé. Antonietta (skvělá Sophia Loren) je typickou ženou, která přijala roli manželky a matky, má se starat o domácnost, vychovávat pokud možno vojáky, smířit se s přezíravostí, neupřípností a hulvátstvím svého manžela a ještě ke všemu být nadšená z toho, jak je ten stát tak skvělý a báječný, když ji donutil k této roli. V ní je nešťastná, očekávájí se od ní jen povinnosti, ale žádné uznání. Může jen snít o pohlazení a tak není divu, že se vrhne na Gabriela (výborný Marcello Mastroianni), který je na ní vlídný. Gabriele má smůlu, že je homosexuál. A i když se snaží vše maskovat, je odhalen, popliván a odstraněn na bezpečné místo, kde nebude vadit ve skvělém rozvoji lidského společenství, které bylo tak ambiciózní, až pohltilo samo sebe ve své kruté aroganci. Ona se těší, že snad našla konečně někoho, kdo dokáže ocenit její prosté kvality, on tuší svůj nevyhnutelný osud, který mu naplní ochotně věrní obyvatelé, kteří snad doufají, že z toho něco kápne, či slepě věří v oprávněné potírání všeho cizího, všeho z čeho máme strach, všeho, co by nás snad mohlo v budoucnu ohrozit. Lidský život a schonost si navzájem ubližovat zřejmě lidem zůstane napořád. Bohužel však vždy z důvodů mocenských ambicí jednotlivců. Je to smutně nádherný film, který odhaluje lidskou omezenost ve své nahotě. (04.05.2010)