Slnečnica

Na socialisticko(komunisticko)-kapitalistickou koprodukci vzniklo nevšední dílo, jež převyšuje srovnatelné hrané filmy té doby víc než patrně (NORMANDIA NĚMEN, BITVA U EL-ALAMEJNU). Tklivý příběh zmařeného partnerského vztahu, zoufalství italských vojáků pod Stalingradem, kde bojovali ne za sebe, ale proti sobě samým a své vlastní zemi, i tragédie paralelní existence, která postavila hlavní hrdinku do neřešitelné situace, v níž by v nanejvýš bolestném, delikátním srovnání vyzněla prokázaná partnerova smrt jako žádoucnější řešení, vypovídají o nesmyslnosti jakékoliv absurdní války vše. I přes takřka čtyřicetiletou propast času, jež uplynula od premiéry a natáčení filmu, zůstávají v paměti některé výrazné scény (Mastroianniho a Lorenové omeletové zhroucení uvozující svatební noc, šedivost sovětské reality šedesátých, zřejmě ještě chruščovovských let, brilantní výkon Saveljevy, zvládající stejně bravurně aristokratickou, jakoby fluidní Natašu Rostovu i usouženou sovětskou ženu-matku doby svého mládí - Saveljevě tehdy ještě nebylo ani třicet let). V každém případě se tu jedná o divácky vděčné, nadčasově klasické dílo nejen ruské a italské, ale určitě i evropské a světové kinematografie hraného filmu. A o trvalý zážitek, na který se nezapomíná. (01.03.2008)

Dôkaz, že aj melodramatický príbeh môže pôsobiť realisticky a doslova bolieť na plátne. Respektíve že aj na prvý pohľad cajdák o láske môže toho o bolesti života a lásky povedať tak veľa a úprimne. Slnečnice sú filmom pre trochu staršiu vekovú kategóriu, pre súčasných cynických dvadsiatnikov to môže byť neprekusnuteľné. Ale aj oni nakoniec na vlastnej koži zažijú, že život je jeden z najťažších, že nie vždy sme pánmi svojho osudu. Len dúfam, že nie na základe vojnových skúseností. Máloktorý pár filmovej histórie sa k sebe hodil tak, ako Marcello a Sophia, máloktorý režisér chápal oduševnelosť a otvorené srdce talianskych ľudí, ako Vittorio De Sica. Kúsok pod plným počtom, ale takto narýchlo ma nenapadá tak dojímavý film na úrovni, ktorý by som mohol odporučiť. (13.09.2014)

Silný námět svým tragickým příběhem připomene Leanův epos Doktor Živago, ke kterému ale Slunečnici chybí formát. Výtečná hudba vypráví víc než (v druhém dabingu od Cinemaxu hrozné) dialogy, připomněla mi sérii filmů o Angelice i toho Živaga. Rozpitvávaný začátek neodpovídá svižnosti vyprávění v závěru a tahle dvourychlost způsobila, že mi tu buď něco přebývalo, nebo hodně chybělo. Chtěl bych to jednou vidět s původním dabingem (Dabingové studio ČST Praha 1974). (25.03.2012)

Konecne jsem videl tento film a musim konstatovat, ze sledovat tento film je zazitek. De Sica je jeden z mych nejoblibenejsich evropskych reziseru, stejne tak Loren mezi hereckami. Tak prirozena vztahova chemie, jaka vyzaruje z dvojice Loren-Mastroianni je neuveritelna a je jen malo podobnych filmovych dvojic, jako tato. Krasny a dojemny pribeh o odlouceni, ktere zavinila druha svetova valka. Zvlast ocenuji i dobove zabery ze SSSR z pohledu zapadniho filmu (jak uz bylo uvedeno, prvni zahranicni nataceni na uzemi Sovetskeho svazu). Film ma spoustu krasnych a silnych momentu. Vse umocneno uzasnou hudbou Manciniho, ktera provazi temer cely snimek. Skoda jen, ze jsem film nevidel v puvodnim zneni, protoze sebelepsi dabing nemuze nahradit italsky temperament a naturel. (13.09.2014)

Krásny film. V mojich očiach osobitne. Pripomína totiž epizódu z rodinnej histórie. Brat starého tata narukoval na vojnu. Ocitol sa na fronte v Rusku. Vzápätí bol zajatý, neskôr bojoval na strane Sovietov. Po vojne ostal v ZSSR, oženil sa a postavil dom kdesi na Sibíri. Všetci si mysleli, že je mŕtvy alebo nezvestný. Ozval sa po 20 rokoch, napísal zopár listov. No Slovensko, svoju rodnú krajinu, na rozdiel od hlavného hrdinu Slnečnice, nikdy po vojne nenavštívil. Možno preto aby sa vyhol podobne nervy drásajúcej scéne rozlúčky na vlakovom nástupišti. Skvelý, jemne melancholický príbeh úprimne žitého manželstva rozvráteného vojnou. (16.09.2014)