Zabriskie Point

V podstate som mal na mysli aj lepšie hodnotenie, lebo americké prachy tu je vidno a má to občas aj grády, ale Antonioni, je proste Antonioni. Nikdy ma nebral, neviem ho doceniť ani časom. Je to ten divný, umelecký štýl, ktorý ale nieje zábavný a ani zádumčivý z toho pohľadu, že má výpovednú hodnotu. (11.02.2020)

Zabriskie Point je mi z počinů Michaelangela Antonioniho tak nějak nejblizší, protože je ve své mladickosti a optimismu do jisté míry obdivuhodný. V tom filmu nejde o to, " očem je", "co" se v něm děje a "jak" jsou dramatické situace a jak dobře jsou zvládnuty dramaturgické zákruty vyprávění šinoucí se odnikud nikam, ale "jak je to ztvárněno" - nemáme být překvapováni vyprávěním, ale stylistickým systémem filmu, kdy jsme zaraženi, odkud se postavy objeví, z jakého úhlu je kamera snímá a popř. že jde za nimi. Filmu-aktu, jenž je útokem proti establishmentu a sledem impresí hlavní hrdinky, věnovaly své odborné práce či zmínky i takové osobnosti jako filozofové Gilles Deleuze či Foucalt, a tak jsem si svůj názor nemohl nechat jenom tak pro sebe :-): http://hobituvblog.blogspot.com/2008/01/zabriskie-point.html . (24.01.2008)

Řekla bych road movie na pozadí neklidné doby. Dějově začíná vážným tématem přes lehký úlet až k smutnému konci. Zajímavé jsou především určité pasáže nekonvenčně a nekomerčně pojaté. Snímek je zajímavý svou netuctovostí a kreativním ztvárněním. Já jsem si film speciálně užila, neboť jsem toto místo měla možnost navštívit. (03.01.2013)

Zabriskie Point... Antonioni mě překvapil, podobnou věc bych spíše čekal od Pasoliniho, či Ferreriho. Antonioni se ve svých filmech politice vyhýbal, ale konec šedesátých let byl v západním světě ve znamení studentských rebelií a Michelangelo pocítil touhu po vyjádření. I když je to teze více společenská a méně politická. Zabriskie Point je osobitou filmovou ironií, když Antonioni výživně podojil hollywoodské studio a naservíroval jim undergroundovou baladu a psychedelické hemžení, prototyp komerčního neúspěchu. Zabriskie Point si žije vlastním životem, kritizuje spotřební společnost, využívá biblickou symboliku a ani podoba revolučního hnutí nezůstává bez poskvrny marnivého tápání. Duše revolucionářského hrdiny není stvořena přesvědčením, nýbrž vnitřní prázdnotou, odmítnutím unifikovaného očekávání a touhou po vymezení se i v rámci samotného předpokládaného názorového pohybu. Zabriskie Point je svobodomyslný pocit a odmítnutí, jediným útočištěm je intimita a cílem intenzita prožitku a ničím nenahraditelný vnitřní pocit svobody. Hlavní postavou undergroundové balady je Mark (Marc Frechette), mladík a vyhozený vysokoškolský student. Tesařovým motivem je touha po generačním i společenském vyhranění a otisk velikého činu hrdiny. Ideologií je pocit sebenaplnění. Pojem svoboda zde dostal hmotný tvar i vlastní vůli k přežití. Hlavní ženskou postavou je Daria (Daria Halprin), mladá sekretářka a křehčí polovička psychedelického hemžení. U ní dochází k odmítnutí spotřebního světa v myšlenkové rovině na základě romantické zkušenosti. Extrémismus je výsledkem bolesti srdce. Výraznější postavou je také Lee Allen (Rod Taylor), Dariin zaměstnavatel a milenec. Úspěšný vzor odmítaného klimatu. Z dalších rolí: se sousedním pasťákem hrubě nespokojený majitel vesnického baru (Paul Fix), blízký Allenův spolupracovník (G. D. Spradlin), pouštní motorizovaný policista (Lee Duncan), či pouštní letecký mechanik (George Dunn). Zabriskie Point má úchvatné pouštní scenérie a barevné světlo. Revoluční nadšení konce šedesátých let se samovolně rozmělnilo s přibývajícím věkem aktérů a konzum slavil své největší společenské vítězství. Zabriskie Point je trochu o politice, trochu o bohu a hlavně o pocitech. Za největší přínos filmu považuji skutečnost, kolik Američané na výrobu vydali a sklidili za to nechtěné překvapení. (15.06.2018)

"Zvetrale horniny obsahuji Borit a sadrovec. Borit a Sadrovec? Dva zbloudili zlatokopove!" Reziser Michelangelo Antonioni /La Notte, Il deserto Rosso/ natocil celkom slusny film o hnuti hippies a o univerzitnej atmosfere v akomsi americkom meste uprostred roku 1969. Skor nez samotny dej ma pre Antonioniho /Il Desserto Rosso, Blow-Up/ ovela vacsi vyznam pocitova atmosfera. Paradox, tu mu celkom zeriem na rozdiel od filmu Blow -up. Mozno aj preto, ze na rozdiel od Hemmingsa, ktory pred Blow-Upom nemal nic schopne na konte, tu hra isty Rod Krajcir /The Birds 1963/. Hollywood a americki kritici tento film nemali radi, zadostucinenia sa Antonionimu dostalo az neskor. To vsak uz nie je predmetom tohoto komentara. 87 % (18.11.2014)