Zabriskie Point

Úvodem nás režisér přivádí mezi komunitu vzrušeně diskutujících vysokoškolských studentů. Okupační stávka univerzity si žádá aktivní zapojení a nové nápady. "Vytvoříme neprodyšnou barikádu z aut," napadne kohosi. "A mohli bysme začít tvým sporťákem," zní odpověď doprovázená srdečným smíchem. Nikoliv, vysokoškolští studenti jsou přes revoluční zápal příliš inteligentní na to, aby ničili vlastní automobily. Cizích aut přece na ulici stojí mraky. Nechci být nespravedlivý, bylo by nefér srovnávat dnešní rozmazlené levičáky z prominentních rodin a univerzitní prostředí ovládané politikou korektnosti s těmi, kdo v 60. letech bojovali proti reálnému rasismu a nespravedlnosti. Antonioni nebyl politicky orientovaný tvůrce, Zbriskie Point představuje v jeho tvorbě netypickou odbočku. Angažovaní režiséři typu Pasoliniho by se jistě pokoušeli o politický komentář a s největší pravděpodobností by tuto látku natočili mnohem hůř. Ale i tak projevuje Antonioni přílišnou fascinaci revolučními náladami mezi studenty a je jasně patrný malý časový odstup od 68. roku, který zahýbal západním establishmentem. Režisér nechává svého hrdinu pilotovat letadlo a to je i dnes koníček vyhrazený vyšší střední třídě, v 60. letech to byla vyloženě doména bohatých. Milování v poušti na geologickém podkladu, který Antonioni svým hrdinům přisoudil by se rovnalo tak krutému aktu, že by ho ani kat Mydlář nevymyslil. Jistě, mělo jít o symbol svobody, ale nějaký rozumější nápad by tam nebyl? Závěrečná scéna účtování s kapitalismem pomocí série výbuchů luxusních sídel může být dnes ironickou připomínkou obrácení společenských rolí a politických preferencí. Dnes platí jiné vzorce a jiná spojenectví. Chudí volí konzervativce a pokrokových miliardářů najdete tucty. Antonioni a nejen on by se divil dnešní vzpouře chudých proti levicové meritokracii. Zabriskie Point je dnes zajímavý ne pro nějaké poselství nebo zachycení dobových nálad, ale pro skvělou kameru a hudbu a obecně pro svůj filmový jazyk. Celkový dojem: 55 %. (18.10.2018)

Vizuálně, stejně jako kompozicí obrazu je film moc hezký (své samozřejmě dělá velmi dobrá hudba - ano, Pink Floyd), ale jako by se Antonioni přizpůsobil zemi, ve které natáčí a zakrývá těmito "inscenačním" kouzly naivitu, polopatičnost a až jistou tezovitost děje... oproti jeho nekompromisním evropským filmům působí Zabriskie Point v ději, myšlence a konečně i v jejich podání neuvěřitelně ploše (na umělce Antonioniho formátum, samozřejmě).. Na druhou stranu, Antonioni opět "pouze" zaznamenal atmosféru země a doby, ve které natáčel, tato ornamentálnost a zjednodušování tady asi není tak moc jeho chybou... Když si ale vzpomenu třeba na jeho opravdu nadčasovou Noc, působí Zabriskie Point až moc zestárle... Mmch, k těm dvěma slavným scénám - scéna v poušti je spíše směšná, závěrečná scéna má svoji sílu, především kvůli hudbě a kameře, ale funguje spíše sama o sobě, než jako silné završení filmu... Být mi sedmnáct, asi se mi to bude celé líbit o něco málo víc...ale ne o moc :) (27.12.2007)

Hippies vnímám jako silný fenomén své doby, o kterém si je zajímavého cosi přečíst, vědět o něm a možná se podívat i na pár filmů s tímto tématem, ale nestotožňuji se s tímto kultem natolik, aby mě oslovila tak omšele zpracována hippie agitka. Začátek o studentských bouřích na univerzitě sliboval hodně zajímavý film, ale zase se mi přihodilo to, co u jiných Antonioniho filmech (Noc či Povolání reportér), že mě nadchlo a navnadilo několik scén ze začátku, ale čím to déle trvalo, tím více jsem vnímal jen typickou Antonioniho nudu plnou prázdnoty. Můj menší problém, pokud jde o osobní přínos, spočívá i v tom, že snad vše, co bych na Zabriskie Point vyzdvihl z obsažených motivů, jsem viděl zpracované mnohem atraktivněji v jiných filmech z úplně stejné doby: pohled na revoltující mládež v éře hippies v Taking off, romance uprostřed pouště během útěku a trampot s letadlem ve Vzali nohy na ramena, střet mládence na svobodné jízdě s drsným zákrokem policie ve Vanishing Point... V krásně nasnímaných exteriérech velkoměsta i exotické přírody se odehrává podivný milostný vztah, z něhož na mě nesálaly žádné emoce a nezasáhl mě ani kýžený tragický moment. V závěru s přeplácenými výjevy jsem až váhal, zda chápu správně, co mi chce Antonioni v souznění s ideologií hippies říci a díky Veseckého komentáři jsem si to potvrdil, ale... nemohu si pomoct, přijde mi to až jednostranně vyhrocené. Vážně představují hotely v oblasti přírodních rezervací až takové zlo, že je potřeba rozpoutat na čas exploze s daleko horšími následky? Jestli chtěl Antonioni v závěrených sekvencích podat zároveň i kritiku podobného jednání, tak se mu to z mého pohledu moc nepovedlo. Film na mě spíše než umělecký klenot působil jako dobová kuriozita, která utkví v paměti nejvíc díky scénám hromadného sexu hippíků v pouštním bahnu. [50%] (17.11.2022)

(1001) Pouštím to, koukám, koukám, říkám si: co z toho bude? Ví bůh! (Ale ten byl tedy skvostný.) Rozmlsaná Zvětšeninou, těšila jsem se na ultimátní zážitek. Žel, ten se nedostavil, spíš jakási lhostejná nuda. Dlouhé vlasy, málo intenzity. A ještě jsem se v zajímavostech dočetla, že měl Antonioni k dispozici píseň L'America od Doors a nepoužil ji. Kdyby se ubralo na stopáži a podkreslilo tou hypnotickou hudební depkou, vznikl by takový film, jaký bych si představovala. - Konec je nicméně vcelku poetický a také si nyní myslím, že jsem film viděla příliš brzo. Třeba se k němu někdy vrátím. (05.09.2010)

Výsostně natočená nuda. Rád bych to viděl kompletně s hudbou Johna Faheyho, který složil původní soundtrack a po té co rozbil držku Antionionimu se nepoužil. Mimochodem za nejlepší scénu nepovažuji mírně lechtivou pasáž sexuálních orgií v písečných dunách, ale až samotný závěr se zpomalenými záběry explodujících objektů. Podobný efekt už ovšem vypiloval Bruce Conner v Crossroads. (23.02.2015)