Ip Man 2: Majstrovo víťazstvo

Navázání na první díl proběhlo až nečekaně ladně a přitom film z jedničky skoro vůbec netěží. První polovina se odehrává ve skromných podmínkách, kdy proti sobě svádí neskromné souboje různé školy Kung-Fu. Bitky jsou vynikající, stopáží se na nich rozhodně nešetří a z Ip Mana 2 se pomalu stává excelentní bojový film s moderním hávem, avšak klasickým jádrem Hong-Kongu ze staré školy. Bohužel pak přijde na řadu extrémně klišovité, černobílé vyobrazení evropanů a z Ip Mana se stává hloupé a předvídatelné béčko. Britové vypouštějí z úst lejna hodná znuděného scenáristy Van Dammovek z 80. let a ani z oné konfrontace východního a západního boxu nebylo v žádném případě vytěženo maximum... Stěží 8/10 a paradoxní dodatek, že Undisputed III je lepším filmem! (02.06.2010)

Je to prostě skvělé. Čekal jsem sice trošku větší odezvu z dílu prvního, ale zklamaný nejsem vůbec. Není to tak emocionální a dramatické jak jednička, ale čert to vem. Pookupační atmosféra, chudoba a nedostatek peněz na každém rohu. Ip se snaží založit vlastní školu, a tak musí do ringu se zdejšími mistry (výborna bitka na stole i když s trošku polemizujícím závěrem) a skončí to až u odplatného souboje v ringu, který je bombový (ale mohl být delší) a opravdu jsem nečekal, že někdo dá Ipovi takovou nakladačku. Mimochodem bitky jsou na vysoké úrovni, bez létání a podobných hovadin. Dívat se na Donnieho Yena a jeho wing chun je prostě slast. Jedno z nejlepších pokračování vůbec a nejlepší i s jedničkou ve svém žánru. (03.06.2010)

S môjho pohľadu je to stále rovnako kvalitná fajtovačka. Je pravda, že prvý diel ma lepší príbeh, vážnejší ton a drsnejšiu atmosféru, no druhý diel je predovšetkým iný, jednoduchší, príbehovo viac ohranejší a choreograficky ešte viac akčnejší. Jediné čo podráža druhému dielu nohy a ťahá hodnotenie dolu je príbeh, ale akcie a záverečné finále za doprovodu dobrej hudby to dokážu bohato vynahradiť. 80% - 4* (25.11.2013)

Druhý díl ságy glorifikující Ip Mana jako národního hrdinu z lidu využívá stejný koncept jako první část, pouze místo japonských okupantů nyní mistr hájí čínskou národní hrdost proti zástupcům koloniální moci v Hongkongu 50. let. V souladu se zastřešujícím tónem oslavy čínské národní hrdosti jsou britští protivníci vykreslení až karikaturně démonicky. Zatímco první díl teprve budoval persónu Ip Mana, tentokrát se vyprávění cele soustředí na propojení bojových sekvencí s melodramatem po vzoru "Rockyho". Ačkoli je od začátku jasné, jak se bude vše vyvíjet, díky promyšlené dramaturgii vyprávění i jednotlivých sekvencí a výbušné hudbě Kendžiho Kawaie je účinek filmu naprosto ohromující. "Ip Man 2" je v zásadě řemeslně precizní naplnění úspěšného schématu a díky tomu také funguje skvěle. Bojové sekvence výstižně porovnávají rozličné styly kung fu a posléze i čínská bojová umění vůči boxu a opakovaně potvrzují, že tvůrčí tým Wilson Yip - Donnie Yen představuje naprostý vrchol současných hongkongských bojových filmů. Choreografie se jako v prvním díle soustředí na vyjádření efektivity wing chunu, k čemuž využívá sekvence krátkých, převážně blízkých záběrů a kontrasty rychlých výměn úderů se zpomalenými obrazy jejich následků. V hrstce případů tvůrci sáhli k užití speciálních efektů, ale pouze aby tím stupňovali dramatičnost či ustanovili kontrast jako v případě famózní sekvence poměřování sil mezi hongkongskými mistry. ___ PS: Možnost vidět film na velkém plátně s takřka tisícovkou diváků znalých hongkongských filmů, kteří euforicky reagovali na ustanovující záběry každé hvězdy a ve finální bojové sekvenci rykem a potleskem dělali z kina čtvrtou stěnu hlediště boxerského ringu ve filmu, byl nezapomenutelný zážitek. Lze pak jen litovat, že v českém kině se nic takového nikdy nemůže stát, a to ani na festivalu. (02.05.2010)

Snad malinko melodramatické a přímočaré, ale ta idea Ip Manovské dvojky je rovněž velmi jednoduchá – bojová umění nejsou o kopech, nýbrž cestou duševního a duchovního rozvoje člověka. Což může samozřejmě vyústit v to, že vám v hospodě pořádně nabančí, jak se akademičtějším bojovníkům sem tam stává a jak se i zde odráží v konfliktu mezi britským rváčem a slabším Ip Manem coby zpozdile kolonialistickou synekdochou mezi zlými britskými okupátory, násilným zločineckým spolkem, jež po sobě zanechal snad jen dva památníky: hru zvanou fotbal a výraz „fuck off“, a ustrčenými asijskými raby. Karate, kung-fu ad. je a vždycky bylo hlavně o diplomacii (vzpomeňme Seagalovo aikido, kde dokonce nejsou útočné chvaty), o ovládnutí sama sebe a pokorných mistrech, kteří si celý život vyčítali, že zlomili ruku zloději, který je napadl, což vystihuje nejlépe policejní komisař Fatso, ten nejméně bojující, respektive vůbec nebojující, co to hraje na obě strany - dovedl diplomacii na maximum a nebojuje vůbec. Není v tomhle náhodou zakletý základní rozdíl mezi Evropou a Amerikou? V Evropě kdykoliv dojde na generační dialog, končí distancí a bariérami mezi lidmi, zatímco v protestansky smýšlející Americe rázným činem, který tyto bariéry roztíná. Pesimismus a zachmuření, to se v USA opravdu nikdy nenosilo a nosit nebude. O čem je vlastně Van Dammův Dvojitý zásah, jak ten se staví ke generačnímu dialogu? Je o dítěti, kterému zabijí rodiče a které, až vyroste, oba rodiče pomstí. Není tohle náhodou vrcholně etický moment, pomstít smrt vlastních rodičů? A pak že jsou americké filmy násilné a vedou mládež špatným směrem. Evropě náramně vyhovuje ohánět se pacifismem a nechávat špinavou práci s bagdádskými či balkánský řezníky na americkém Rambovi. Z jisté perspektivy násilné americké filmy skrývají ve skutečnosti etické jádro postav, z nichž každá má dobrou povahu, je morálně založená a poslušná zákonů přírodních i lidských, a je tudíž zcela jasné (a taky od nich hezké), že těchto svých schopností používají výlučně ke konání dobra. V tomto ohledu by pedagogické sdělení těchto příběhů, i na úrovni dětské četby, bylo naprosto přijatelné, neboť i jednotlivé epizody, vložené do vyprávění, v nichž se násilí objevuje, se zdají být rovněž zaměřeny k závěrečnému odvržení zla a triumfu poctivosti. Jenže to ti slušní, hodní humanisté nahlížející na filmy přes ideologický a psychoanalytický mustry nikdy nepochopí a radši budou potvrzovat starý známý, že každý Evropan v sobě má malého Adorna a malou Lauru Mulvey. Potrestané zlo a šťastné konce Evropanům zkrátka nevoní, vidí v nich kýče a hladivost, viz známé pošklebky na účet Menzela, který za normalizace namísto ostrých výpadů poetizoval, za což mu nemůže přijít vybraná obec mravokárců dodnes na jméno. Dospěli jsme k důležitému poznatku: dobře končící filmy dostávají špatná hodnocení, špatné končící filmy dobrá hodnocení. Takové jsou zákonitosti - třebaže se dobře končící film může krýt s tím, že bylo spravedlnosti učiněno zadost. (27.11.2010)