Odnikiaľ niekam

Ve své kategorii naprostá špička, fakt! Blbé je, že tou kategorií je "Filmy naprosto o hovně". Absolutně nechápu, kde se tu u hodnotících berou ty hvězdičky. Chlap, herec, unavený vším co dělá, má u sebe svoji dceru. Tak, jak se on fláká a vegetuje bez ní, úplně stejně se flákají a vegetují spolu. Hodinu a půl dlouhý sestřih kamery. upřeně hledící na ledničku, kdy jí občas někdo otevře, byl měl naprosto stejnou hodnotu. Zřejmě mi něco hodně podstatného uteklo. Možná to bylo tím, že jsem se tak nudil, že jsem musel u filmu něco dělat, když už nedržet jen FFWD. (17.11.2011)

Nejlepší na prázdnotě je ten okamžik, kdy si ji uvědomíte. Mít k tomu to Ferrari, tak ty skvělé scény na (odcizené a chladné) dálnici natočím s chutí sám. Mám chuť říct, že by se ten film dal nacpat do 5 minut, ale chápu, že by to pak nebylo "ono"... Mé 3* rozhodně nejsou zklamání, spíše jen nenaplněné očekávání větší hloubky a intenzity prožitku té prázdnoty(?!). (12.10.2011)

Sofii zbožňuju, očividně. Nechci brblat (běda mi!) a hledat kdesi cosi, považte však, že ona bojuje s lidmi, kteří budou srovnávat! V Tokiu bylo tohle, tamto...prd! Somewhere pojednává opět o tápajících lidech a opět mám nutkání je přizvat k nočním sedánkům bez zavíračky. Atmosféra plyne nahodile a nemlátí zběsile do rytmu -spíš uvádí do tranzu. Jen stěží přenesu zážitek ze záběrů na betonovou dálnici a její nicneříkající samotu, na vzdouvající se závěs... na striptérky u tyče :) Mám radost a pýřím se, Sofii totiž rozumím. (10.01.2011)

Po dramatickej stránke mi to nesadlo. Námet duševnej prázdnoty a momentu kedy si človek uvedomí, že má všetko no zároveň však nemá nič by sa dal spracovať aj lepšie. Strašne nevýrazné, pocitovo neutrálne, plytké a hlavne odtažité, dokonca tu výraznejšie nevynikol ani vzťah otca s dcérou. Pár momentov sa podarilo, ale celkovo ma to žiaľ nijak neoslnilo, snímku by sa skôr hodil názov Odnikiaľ nikam. Toto filmové spracovanie mi k téme nič nové ani zaujímavé nepovedalo. 50/100 Videné v rámci - Project 52 Films by Woman. (11.01.2016)

Statický záběr na kolečka objíždějící sporťák, předlouhá scéna dvou antirajcovních tanečnic, nijaká scéna jízdy v autě, opět pole dance vystoupení, sex s fanynkou, spánek.. a půl hodina je pryč.. Chápu, co tím chtěla Sofia Coppola říct, ale svízelné životní situace mi o poznání víc seděly třeba u Ztraceno v překladu. Prázdnotu života u dvora (Marie Antoinetta) vyměnila za vyprázdněný život u dvora současného – v luxusních hotelech, s obdivovaným hercem. Toho milují producenti i filmoví fandové, obdiv a potlesk diváků na každém kroku ale nezaplní prázdnotu jeho hotelových pokojů. Tam je sám. Režisérky přidušené cvičení na vždy jiné ztvárnění samoty naštěstí rozvíří hercova dcera, jedenáctiletá Clea. Coppola je osobitá, to se musí nechat, ale téhle psychologické drobnokresbě chybí to, co zdobilo třeba zmiňované Ztraceno v překladu. Spontánní scény, lehce zapamatovatelné momenty, lehkost, emoce.. Proto mi tolik vadí, že ve svém čtvrtém snímku moje oblíbená tvůrkyně absolutně kašle na diváka. Žádné vysvětlení, žádné emoce, žádná katarze. Natočila si ho prostě pro sebe.. beru, ale tím pádem si ho měla nechat ve své soukromé sbírce!! (20.08.2011)