Prorok

Presne na polceste medzi "komerčnejším" Verejným nepriateľom č. 1 a "artovejšou" Gomorrou. Slušne obsadené (ďalšie nezabudnuteľné mafiánske xichty - casting je v týchto filmoch kľúčovou vecou). Tahar Rahim je vynikajúci, zákonitosti kriminálneho sveta priamočiare a surové. Len som mal trochu problém sa orientovať vo všetkých tých Korzičanoch, Araboch a Talianoch, medzi ktorými hlavná postava pendluje a ktorí sú ochotní splupracovať s ktoroukoľvek druhou stranou, len aby zničili tú tretiu. (16.01.2010)

Audiardovy filmy diváka pohlcují nezávisle na jeho vůli a nejinak je tomu i zde - dvě a půl hodiny utekly jako voda. Ovšem pro plnohodnotné ponoření se do příběhu mně chybělo vyznat se v poněkud větším množství postav a jejich motivacích. Vinou filmu to ale není - je pouze třeba se po celou dobu plně soustředit. Napodruhé budu moudřejší. (08.01.2011)

Prolnutí dvou žánrů - mafiánské ságy a vězeňského dramatu - a oněmi žánry specifikovaných světů dělá z Proroka hodně osobitý film. Jacques Audiard je už nekorunovaným králem novodobé francouzské drsné gangsterky, v níž po několikáté variuje svá oblíbená témata (především specifický svět vězení a motiv vězně...) a kterou ozvláštňuje spojením naturalisticky popisného prostředí s poetickými scénami, jež dávají snímku funkčně umělecký rozměr. Symbolická postava zavražděného spoluvězně, která nevyčítá a nepronásleduje, leč naopak apelativním výkladem snů pozitivně ovlivní životní peripetie hlavního hrdiny, morálně relativizuje vyznění celému snímku, neboť přináší svět, v němž nejen že neexistuje svědomí, zábrany, jasné rozlišení dobra a zla, ale už ani mrtví nechodí ve spaní vyčítat vinu původcům svého utrpení. S kým v takovémhle vidění světa vlastně sympatizovat? Prorok je silný film, přesto jsme v něm občas postrádal výjimečný příval katarze, která by mi v diváckém zážitku přinesla punc mimořádnosti. Návštěva kina nebyla tentokráte událostí, na kterou nebudu moci dlouhou chvíli zapomenout...chyběly tomu mimořádné scény či třeba macho knírek a neodolatelné charisma režisérem Jacquesem Audiardem též dříve obsazeného Vincenta Cassela alias přímé konkurence v podobě Richetova Veřejného nepřítele č.1... (21.01.2010)

Jeden z horkých kandidátů na největší filmový zážitek roku, který u mě přebíjí i velmi slavné mafiánské ságy minulosti. Jde o nekašírovanou sondu do dnešního francouzského podsvětí, kde ruční kamera, výběr prostředí a herců zprostředkovává maximálně autentický ponor do světa zlodějíčků, kšeftařů všeho druhu a pašeráků drog v dnešní multikulturní Francii. Francouzské, korsické, arabské a italské gangy tu soupeří o místo na slunci. Snímek líčí vzestup jednoho drobného delikventa z pařížského předměstí, který se dostane do vězení a díky službičkám zkušenějšímu mafiánovi buduje vlastní pozici a stoupá na žebříčku ve světě galerky. Prakticky každý moment filmu jsem měl pocit věrohodnosti a neměl jsem problém s logikou viděného děje, což se mi stává jen zřídka. Věznice je v podání Jacquese Audiarda krajně nevlídné místo k životu a pohled na příslušníky podsvětí je prost nějaké vznešenosti a mytologie typické pro americké mafiánské ságy. Film má nicméně jednu vadu, není tak vstřícný vůči divákům, takže je někdy docela složité orientovat se v množství postav s typicky středomořskými snědými rysy a stejně tak v jejich motivaci. Celkový dojem: 95 %. Hlavní předností Audiardova filmu je vedle zmíněné autenticity i psychologie postav. Nejde zkrátka jen o typy, jako je tomu např. u Tarantina. (01.02.2010)

Scénář: Thomas Bidegain, Jacques Audiard .. Nadčasové. Autentické. Audiardské. Toho roku (2009) nevzniklo ve Francii (resp. celé Evropě) nic lepšího. Místy jsem byl do tak skvělého vězeňského dramatu tak ponořen, že bych si rád vychutnal stopáž ještě delší. Tahar Rahim svým hereckým výkonem rozhodně potěšil. Zato Jacques Audiard mi do třetice jen potvrdil jak osobitým, nesmlouvavým, sugestivním, originálním a zvláště různorodým tvůrcem je. (10.01.2010)