Kamera:
David PloyharObsahy(1)
Absurdní komedie v duchu učebnice anglické konverzace. Napsal E. Ionesco. Záznam inscenace Divadla v Celetné.
Klasik absurdního divadla Eugene Ionesco napsal prý svou slavnou prvotinu Plešatá zpěvačka tak, že se začal učit anglicky a k dialogům jeho komedie ho inspirovaly konverzační texty z učebnice, plné nejrůznějších "pravých anglických" obratů, zato však zcela bezduchých a bezobsažných. Odtud už pak vedl jen krok k postavám, kterým taková konverzace naprosto stačí k životu. Premiéru měla tato jednoaktovka v Paříži v roce 1950 a trvalo řadu let, než ji evropské divadlo vzalo za svou. Dnes naopak se zase může zdát nepochopitelné, co na ní tehdy tak zaráželo. Úspěšné představení Divadla v Celetné jsme zaznamenali v březnu, těsně před několikaměsíční přestávkou, během níž Plešatá zpěvačka nebude na repertoáru. A tak než se na něho zase znovu vrátí, můžete se s ní potěšit alespoň v našem cyklu Zveme vás do divadla.
(oficiálny text distribútora)
Recenzie (35)
Divadelních záznamů jsem neviděl zrovna málo, ale snad nikdy jsem neviděl žádný takový, který by jen jel podle přeložené zahraniční předlohy. Právě proto mám krapet problém to nějak jednoznačně ohodnotit, jelikož nevím, kde přesně je taková i předloha a kde přesně jsou problémy téhle určité inscenace, takže to bude hodnotit čistě subjektivně. Hra s jazykem je to skutečně zajímavá, dialogy jsou správně učebnicové (i učebnicově zahrané) a absurdně nesmyslné, funguje i určitý přesah v tom (vůbec je zajímavé vidět, že z čím nižší společenské vrstvy určitá postava je, tím víc je normální a víc chápe realitu okolo sebe, zatímco co ti nejbohatší si ani nemají o čem povídat a jejich dialogy nakonec upadnou v pouhé blábolení), stopáž je taky příjemná, ale zároveň mi vadila přehnaná repetitivnost některých vtipů, která sice je záměrná, ale když už jí je moc, tak prostě nevynikne a už je jen trapná a vůbec toho vtipného zde moc není a čekat na to je místy trochu nuda, protože ty nesmyslné pointy přichází až za dlouho. Ale i přes určité vady to něco do sebe má, podmanivou atmosféru to má většinu času taktéž a osobně se mi to spíš líbilo než naopak. Je zde navíc krásně vidět, že absurdní dramata se opravdu nejvíc hodí na divadelní prkna. Slabé 4* ()
aby bylo jasno, existuje můj život před a po Plešaté zpěvačce... myslím tím ukázku z Plešaté zpěvačky, kterou jsem četl na základce v čítance a která totálně překopala moje chápání humoru (nojo, chudáci rodiče, museli pak několik týdnů trpět otázky, jak jako můžou sedět na židli, když nemá okna?)... kdo by to byl řek, ale na papíru mi to tehdy vážně přišlo mnohem vtipnější... ()
Po vzoru Miloše Zemana (včera jsem se koukal na Hyde Park): Podívejte se, pane redaktore. Já chodím do divadla poměrně často a právě divadlo považuji za jednu z nejlepších možností, jak se kulturně vyžít. To ale ještě neznamená, že budu vychvalovat každý divadelní záznam vyvěšený na ČSFD jenom proto, abych dal ostatním nezúčastněným najevo, že jsem něco víc, když chodím i někam jinam než do kina. To raději přiznám, že jsem buď nedostatečně vzdělán v oblasti anglické absurdní satiry anebo nedostatečně otevřen přijmout hodinové klábosení o prdu, abych zapadnul do zdejší rudé řeky a žil dál svým nenápadným životem. (Filmfest Hurghada 2012, 49/67) ()
"Dám ti papuče své tchyně, když mi dáš rakev svého manžela." V rámci možností za plný počet. Není to takové, jako kdybych to režíroval já (jojo, do všeho kecat, to je moje), ale to je čistě osobní pocit. Klobou dolů před herci, protože naučit se tak konverzačně složitou hru, jako je brilantní dílo génia Ionesca o absurdnosti a zbytečnosti jazyka, to nemohla být legrace. Výsledek ale legrace je. Směju se pokaždé, když si Plešatou zpěvačku čtu, a zasměju se pokaždé, když se na ni podívám. Co chtít víc? Navíc tu vystupuje nádherná Jitka Nerudová, kterou jsem sice nikdy nikde jinde neviděl...ale to nevadí, já si ji najdu. Protože jak říká služebná Mary: "Mé pravé jméno je Sherlock Holmes." ()
Nezmyselné rozhovory napísané spisovateľom ovplyvneným dadaizmom, sú adaptáciou rovnomenného knižného debutu rumunského Francúza (a či francúzskeho Rumuna) Eugéne Ionesca. Herci určite nemali ľahkú úlohu pri učení sa scenára, a to hlavne kvôli pohotovosti, s akou museli na jednotlivé repliky ostatných reagovať - v tejto súvislosti by som vyzdvihol predovšetkým herecké schopnosti Martina Hofmanna. Čo je zaujímavé - prečítať knihu trvá približne toľko času (ak dokonca nie menej), ako pozretie si tohto predstavenia. V každom prípade - Ionesco by sa tejto adaptácii akiste potešil. ()
Reklama