Město žen

Zvláštní je, že film Město žen by se dal bez problému nazvat „typickým Fellinim“. Hlavní hrdina prochází jakousi katarzí ve vnímání opačného pohlaví a to po tom co, donucen svým libidem, vystoupí z vlaku následujíce jako pes, jakousi záhadnou ženu, která ho přivede do krajin, kde se vyskytují téměř výhradně feministiticky naladěné ženy. Ze života se mu tak stává spíše peklo než očistec. To záleží na individuálním výkladu závěru. Nastává klalsický Felliniho řetězec absurdních až surrealistických scén daleko za pomezím snu a reality. Město žen je ale bohužel příliš ztřeštěným dílem, místy dokonce až odpodivým a tak shlédnout jej až do konce vyžaduje určitou dávku vůle. Některé scény sice pobaví, ale jako celek je film spíše slátanina. Hranice mezi genialitou a šílenstvím je někdy nepatrná, ale ne v tomto filmu, ten rozhodně geniální není. (25.06.2012)

Opět nejsem zklamána ... už jsem si prostě zvykla na příšernou italštinu a ještě horší postsynchrony. Co mě však už po několikáté nalepilo na dvě hodiny k televizní obrazovce (a nebylo schopno od ní dostat) byl neotřelý, asociativní, lehce bulvární styl vyprávění a audiovizuální složka. Hlavně ta ruchově-hudební - která mě opět nakopla - napadají mě jen tato slova: industriálně-orgastický beatbox říznutý orchestrálním technem. V roce 1980 - unikát, to jednoznačně. A děj, poselství ... komplikované, jako vždy. Vztahy mezi mužem a ženou, ženou a mužem, o nepochopení-pochopení, o sexu, o drogách o všem a ničem - film plný rozporů... Ale nic jiného jsem vlastně ani nečekala. Tedy to, že bych to pochopila. Marcello hraje o život ... kamenují ho brutální feministky, honí ho nadržené nymfomanky, učastní se road-movie se zhulenými lesbičkami, oslavuje 10000 milenku čurajícího erotomana, v mezičase slintá po mladých a krásných děvách, aby nakonec hledal dokonalou ženu. No nezní to jako skvělá komedie :-))) (06.06.2006)

Fellini-Mastroianni opět spolu a opět stvořili geniální dílo! Marcello v roli živočišného poživačníka, který utíká z jedné ženské náruče do druhé a při tom ještě pěje ódy na jejich pozadí. Díky jeho neustálé přítomnosti je těžké udtrhnout oči od obrazu, za což ale mohou částečně i některé dámy, kterých je zde více pohledných než tradičně "felliniovsky" ošklivých. Nu což, Mistr Federico se stal na chvíli(?) antifeministou a je skvělé, že se se svým postojem mohl podělit... (06.06.2006)

Výprava do životních zkušeností a zážitků s ženami, ať už reálných či jen fantazijních, které se odehrávají v hlavě jednoho muže. A ačkoli je tohle odhalení závěrečnou pointou, mě osobně to docvaklo o dost dřív. Popravdě jsem se obával, jak moc mi Felliniho údajně nejhorší film sedne a jestli bude skutečně takový jako jeho pověst předpovídá, ale nakonec to u mě dopadlo určitě líp než jsem čekal, První třetina se mi navíc líbila hodně, spousta symbolistických scén, z nichž některé byly sice zbytečně doslovné, ale pořád mi to něco dávalo, bylo zajímavé to sledovat a hlavně jsem byl zvědavý, kam to Fellini povede. Doufal jsem v nedoceněný klenot jakým pro mě je Hlas měsíce, ale od té chvíle, kdy se ve světě plném žen objeví první muž (mimo Mastroianniho), stane se z toho sice pořád dobře vypadající, ale nezajímavá nudná nikam plynoucí taškařice A takhle to bohužel vydrží až do konce a i když i v téhle části se objeví pár zajímavých scén, už mě to prostě moc nebavilo. A navíc to ani nemělo takovou hloubku jak jsem doufal, protože to pak vlastně celou dobu bylo už jen o tom samém, pořád dokola. A co mě taktéž zamrzelo bylo to, že Fellini celkem rychle utnul ten mysteriózní začátek, ve kterém Mastroianni chodí po zvláštním světě plném žen a absolutně ničemu okolo sebe nerozumí. To totiž aspoň mělo podmanivou atmosféru. Ta taškařice už moc ne. V rámci Felliniho tvorby bych Město žen určitě řadil do té slabší poloviny jeho filmů, ale v té slabší polovině by to u mě obsadilo vysokou příčku. Přeci jenom, takoví Klauni, Světla varieté, Interview, Satyricon a hlavně A loď pluje mi přijdou o něco slabší. No, a teď už konečně přijde na řadu Sladký život... Lepší 3* (15.10.2021)

Tahle Felliniho mužská odysea už je spíš vykrádáním vlastních trademarků. Velmi vyprázdněné a banální ve svém sdělení. A končící nejhorším možným klišé, jakým film končit může. Zním naštvaněji, než jsem, ale na Felliniho mi to přišlo až moc jednoduché a čitelné. Paradoxně jsem si u něj zvykl na takovou převahu, kdy mám pocit, že tolik z jeho sdělení nedokážu přečíst, že teď, když natočil film, u kterého není čitelnost problém, mi to naopak chybí. (09.11.2012)