Ginger a Fred

G&F je jeden z posledních filmů Feredica Felliniho i Giulietty Masina. Škoda... Fellini se otevřeně pustil do kritiky moderní televizní doby, do níž se staré dobré zvyky a způsoby nehodí, která si nepotrpí na stálost a která letí rychlostí reklamního skeče... G.Masina spolu se skvělým M.Mastroiannim vytvořili nezapomenutelný stárnoucí pár tanečníků, na jejichž osudech výborně vidíme rozdíly dvou naprosto odlišných světů - toho starého, jenž přetrvává ve vzpomínkách, a nového, který žádné vzpomínky uchovat neumožňuje, protože je založen na prchavém účinku okamžiku. Vlastně mi až běhal mráz po zádech při pomyšlení, jak je tento film aktuální: "Vy nejste manželé? Škoda, chyba... / No ale... Nechápu proč / Líp to zabírá. Divákům se milostné příběhy líbí" Film je natočený v charakteristickém italském střihu, v typickém Felliniho provedení. Ne, že bych ty taliánské postsynchrony miloval, ale na druhou stranu si to už bez nich nedokážu představit :-) G&F je zkrátka vynikající završení dráhy dvou velkých osobností světa filmu. Fellini natočil krásnou reflexi hopsavých estrád a G.Masina okouzlila (samozřejmě i Mastroianni) svým herectvím. P.S.: Přišlo mi víc než symbolické, že hlavní moderátor té závěrečné estrády jako by z oka vypadl Krampolovi....:-) (05.01.2007)

Trochu mě překvapuje, že okolní komentáře reflektují převážně tu stránku filmu, která pranýřuje televizi. Nepochybně to dělá velmi vydatně, ale přiznejme si, že televize je snadný terč - můžete střílet i poslepu a vždycky něco trefíte. To by bylo laciné vítězství, nehodné více než dvou hvězdiček. Osobně jsem si ten film oblíbil pro něco jiného a věřím, že i jiní, ale asi není snadné to "něco" definovat. Ginger a Fred by byli dobrou odpovědí na otázku, co mě přitahuje na starých filmech a proč mě okouzlují víc než novinky. Jsou to relikvie z časů, které byly krásné něčím ve své době běžným a proto neviděným, co je dnes vzácné a těžko napodobitelné. Filmy, které s odstupem získávají přidanou hodnotu konečnosti svého počtu tak jako vymírající živočišné druhy. A právě to je osudem Pippa a Amelie. V době, kdy byli mladí, nebyli o nic méně "pokleslí" než ta televize kolem. Vždyť byli koneckonců jen imitátoři pravé Ginger a pravého Freda. Cílem jejich vystoupení byl plagiát. Nápodoba něčeho, co se u jiných osvědčilo. Ani jejich pohnutky nemusely být nikterak vznešené, toužili snad po penězích, snad po tom urvat si svých patnáct minut slávy. Ale Astaira a Rogersovou napodobovali tak dlouho, že se jejich um musel nutně zdokonalovat a nevyhnutelně se i lišit od vzoru. Získával vlastní osobitost a novou kvalitu. Když "Ginger a Fred" vědí, jak na to a snesou srovnání s vyšší ligou, než jsou šantánové hopsandy a lidoví vypravěči, změní se bohužel i požadavky doby. Reálný Fred Astaire a Ginger Rogersová tančí už jen vzácně a cíleně si budují mediální obraz herců, příležitostí, kde a proč uplatnit jejich sebedokonalejší imitaci ubývá. A když se náhle jedna najde, kdoví, zda už není pozdě... Ten film je o míjení se s časem. Všichni jednou vyjdeme z módy nebo se nám to už stalo. A snad proto, že je to citlivé téma a určuje melancholický tón filmu, se raději bavíme tou vnější felliniovskou travestií, vzájemně se ujišťujeme, jak je to pokleslé a potvrzujeme si tím, že to vidíme jako většina a proto ještě nejsme z kola venku. Možná je to chyba. 80% (16.01.2010)

90% - Opět všeobjímající Felliniho hra s divákem. Jeho láska k cirkusu/kabaretu zde pozoruhodně koliduje s prvkem televize a jejím přínosem nového, rychlého, konzumního, a hlavně neosobního umění, ve kterém se dva hlavní hrdinové ztrácí jako kapky v moři. Ke kráse, nostalgii a nadčasovosti tohoto filmu přispívají (kromě osobité Felliniovské atmosféry) jak famózní herecké výkony Giulietty Masiny a Marcella Mastroianniho, tak i hudba Nicola Piovaniho, která byla komponována silně ve stylu Nina Roty, a dodala celku na nádechu starých dobrých časů. Hmm... (20.05.2008)

Zpočátku jsem se zmateně rozkoukával a jedinou oporou mi byla milá tvář Giuletty Masiny. Pak přišla na řadu lehká nuda... ovšem v okamžiku kdy do děje zasáhl opotřbovaný švihák Pippo Marcella Mastroianniho, rozjel se Felliniho vlak ďábelskou rychlostí a já už jen s úsměvěm pozoroval jak s Giulettou vytahují na šedivé světlo světa (ošklivého televizního studia v Římě) vzpomínky na své mládí. Pozoruhodný, milý film s úžasně charizmatickou ústřední dvojicí, naplněný nostalgií nejenom po Fredovi a Ginger, ale taky po padesátých a šedesátých letech italské kinematografie, Felliniho tvorby především. Jo a taky televizním kýčem, respektive satyrou na levný svět televizní zábavy - stále velice aktuální... 80% (13.11.2006)

Některé Felliniho fanoušky možná zklame příliš laciná kritika televizní zábavy. Televizory se stupidními pořady se objevují v téměř každém záběru a nezřídka má divák možnost se seznámit s reklamou, jak modelka propaguje kečup nebo s výtahem toho nejhutnějšího, co dobová televize nabízela ještě před masivním nástupem telenovel a reality show. Závěrečná estrádní vystoupení jsou zlatým hřeb nevkusu. Tato jasně čitelná kritika televize, která nás provází celým filmem, je ale pouze jedno téma, které film přináší. Mnohem větší význam zde má společenský mezigenerační konflikt. Malá úcta ke stáří a hodnotám, které symbolizuje. Je to patrné v samém začátku ostentativním přehlížením Ginger, končí to nesportovním výsměchem publika při zakopnutí Freda v závěrečném tanci. Zároveň se jedná o jakousi rozlučku hvězdných herců Masinaové a Mastroianniho, jejichž filmová role s posledním tanečním vystoupením je i jakousi oponou za jejich kariérou. Masinaová zde má v roli Ginger pozici dobrosrdečné elegantní postarší dámy. Jakmile ale udělá pár rychlých kroků, hned se v ní zas vylíhne ten čertík, kterého známe. Mastroianniho Fred je skvělou ukázkou starého šarmantního bonvivána, který cítí, jak mu dochází síly a snaží se to brát s nadhledem. Společně vytváří dokonalý pár dlouholetých přátel a nenaplněné platonické lásky. Nyní když se po letech sešli, žije jejich vztah ze společných vzpomínek. Ve filmu je to jediný opravdový vztah, a právě tento vztah zde symbolizuje opravdové hodnoty jako kontrast k těm umělým. I lidé nakonec vycítí, že poslední tanec Ginger a Freda byl něčím víc než estrádní zábavou. Právě podzim života nutí člověka uvažovat jinak než v dobách dřívějších. Oni dva už dávno nepatří do světa laciné zábavy. Nyní mají jiné motivace. Fellini nás učí je vnímat. 85% (11.07.2011)