Ginger a Fred

Edecco a voi...., je tentoraz špeciálnou vianočnou reláciou, uvádzajúcou pod patronátom talianskej televízie, účinkujúcich, ktorí imitujú "slávne osobnosti", medzi ktorými sa taktiež zrovna nachádzajú i Amelia Bonettová a Pippo Botticella, napodobňujúci naprosto legendárny, tanečný tandem v podobe Ginger Rogersovej & Freda Astaira, z čoho následne vznikol i názov tohto felliniovského projektu s titulom Ginger e Fred, situovaného do roku môjho narodenia. • Talianskymi obmenami na tento vskutku známy, hollywoodsky párik z 30. rokov, sú tentokrát Giulietta Masinová a Marcello Ma(e)stroianni, ktorí síce podali dosť zaujímavé, herecké prejavy, no oproti množstvu ďalších vystupujúcich, sa mi tak trochu predsa zdalo, že boli mierne odsunutými len na vedľajšiu koľaj, a tak „niekedy menej znamená viac”, čím mám práve teraz na mysli najmä to, že namiesto mnohých „štatistov”, objavujúcich sa pred kamerami v podaní dvoch hlavných kameramanov Tonina Delli Colliho a Ennioa Guarnieriho, sa mal FEDERICO Fellini, predovšetkým najviac zamerať iba na Giuliettu, ktorá mimochodom ešte „vrtieť bokmi” vôbec nezabudla, aj keď samozrejme to už dávno nie je to, čo to bolo v mojich obľúbených Cabiriiných nociach, spred takmer 30 rokov, pánečku, tak na to spomínam neustále, a automaticky tiež i na Marcella, ktorému stále nechýbala potrebná charizma, tak vtedy by som snímke určite udelil o minimálne jeden stupeň vyššiu známku! • I napriek určitým výhradám, sa to vidieť oplatí, keďže každý, nový film s Mastroiannim, je pre mňa zakaždým veľká UDALOSŤ, i keď nie vždy je hotový výsledok podľa mojich predstáv. (06.08.2023)

90% - Opět všeobjímající Felliniho hra s divákem. Jeho láska k cirkusu/kabaretu zde pozoruhodně koliduje s prvkem televize a jejím přínosem nového, rychlého, konzumního, a hlavně neosobního umění, ve kterém se dva hlavní hrdinové ztrácí jako kapky v moři. Ke kráse, nostalgii a nadčasovosti tohoto filmu přispívají (kromě osobité Felliniovské atmosféry) jak famózní herecké výkony Giulietty Masiny a Marcella Mastroianniho, tak i hudba Nicola Piovaniho, která byla komponována silně ve stylu Nina Roty, a dodala celku na nádechu starých dobrých časů. Hmm... (20.05.2008)

Režisérů, kteří mají co říci ale neví jak je hodně, rutinérů, kteří sice nemají co říci, ale zato to umí profesionálně natočit také, mistrů, kteří ví co chtějí sdělit a umí to i profesionálně podat je jenom pár a Fellini je nepochybně jedním z nich... Ginger a Fred to dokazuje naprosto přesvědčivě, počínaje skvěle vybranými herci, přes dokonale promyšlený a vybroušený scénář až po práci s atmosférou, hudbou, ruchy... Skutečně zde nenacházím jediné hluché místečko, nic nadbytečného, žádnou vatu či oslí můstek. Také je tu dobře vidět, že základem filmového řemesla je hluboké a přesvědčivé psychologické prokreslení jednotlivých postav. Všechno ostatní je až na druhém místě... Mnohovrstevnatý, křehký příběh dvou stárnoucích lidí je stejně hluboký, živý a přesvědčivý jako pitoreskní, sarkastický, drobnokresebný popis pitomé televizní zábavy. Film přitom netrpí mnohomluvností, či rozpolceností. Naopak, zmíněné dvě základní složky se skvěle doplňují. Komično se potkává s poetičností, nadsázka s pravdou a sarkasmus s hlubokým porozuměním aniž by jedna snižovala účinnost té druhé... Filmový skvost... (08.10.2006)

Moc milá komedie s dvěma stárnoucími "velkohvězdami" Stříbrného i Zlatého plátna. O páru, který se po více jak třiceti letech znovu sejde, aby zažehl již kdysi vyhaslý plamen společného tance v pofidérní tv soutěži, kde oba jen excelují. Nastítění absurdity snahy, rozdíly mezi lidmi-"umlěci". Kýč, který je dnes prodáván a nbízen lidem u obrazovek jim dvěma nic neříká, jen chtějí uskutečnit své poslední taneční vystoupení před diváky. A moc příjemná ústřední melodie, která krásný komediální příběh plný nostalgie jen podporuje. (11.10.2011)

.....a pak si Giulietta Masina a Marcello Mastroianni znovu oblékli své 20 let staré varietní kostými a došlo jim, že tohle jim moc chybělo. Ten potlesk lidí, nervozita a úspěch. Ginger a Fred mi připomínali podobně laděný film Sunset Blvd. z roku 1950. I tady jsou hlavními aktéry vysloužilí "tygři tanečního parketu" , kteří se snaží o comeback a chtějí dokázat, že nepatří do starého železa. Co mě na filmu ale asi nejvíc zaujalo bylo Felliniho pojetí příprav na show. Nesoustředil se jen na tyto dva aktéry, ale nechal prostor všem. Trpaslíkům, transvestitům, lehkým ženám- byť jen v epizodních roličkách, přesto oni film posunuli do úplně jiné roviny než kdyby se vše točilo okolo Ginger a Freda. A když dojde na ten očekávaný tanec, nemůžete jinak než smeknout. Ano, jste pořád v nervech jestli přeci jen nějaké to stepování nezblbnou, ale v hlavě vám i tak lítá myšlenka, že oni to dokázali...... (07.07.2008)