Interview

Milovníky mistra film neskutečně potěší. Kdo byl dřív? Romulus, Remus, Řím nebo Fellini. Fellini tam neříká na plnou hubu "Mám rád Řím, jsem jeho součástí i tvůrcem", divák to cítí i bez dojemných tlachů. Navštívíme Anitu Egberg-holka je to tedy odrostlejší, tlustší ale sympaťačka, poklábosíme s Marcellem. Vše příjemně ubíhá a nečekejte smrt známé celebrity, šokující zvrat nebo sex. Jak se točí film o filmu, toto bych nazval film o dokumentu. A přece ke zvratu dojde. Na závěr. Indiáni přepadnou štáb. Film nejlépe charakterizuje jedna ze závěrečných vět: "Dotočeno? Jó dotočeno! A jak to vypadá? Co já vím, dotočeno!" (01.10.2007)

Felliniho Americká noc, která sice své kouzlo má, úsměv na tváři vytvoří a celkově po ní má člověk příjemný pocit, ale jinak si nemůžu pomoct, moc mě to nedostalo. Respektive mě to docela nudilo a chyběla tomu nějaká podmanivost. Přitom mnoho prvků je zde povedených, ale prostě tomu chybělo všechno to, čím je Americká noc tak okouzlující. Zatím nejslabší film, jaký jsem od Felliniho viděl, ale špatný rozhodně není, jen o něco slabší. 3* (05.06.2020)

Není to poprvé, co Fellini nevěděl co točit, tak prostě točil. V první polovině jsem si říkal, že se mu to sakra povedlo. Upadání hlouběji a hlouběji do filmového světa mě hodně zaujalo. Druhá půlka se ale zcela rozpadá do chrchle spíš nezajímavých epizod. Bohužel. Scéna, kdy se Mastroianni a Ekberg koukají na La Dolce Vita, ale v paměti určitě zůstane. (10.11.2012)

Fellini připravuje filmovou adaptaci Kafkovy Ameriky, přitom s ním japonský televizní štáb natáčí interview, zároveň se odehrává film, který sám natáčí o tom, jak poprvé přišel jako novinář do ateliérů Cinecittà, kde se zrovna natáčí film, dále se natáčí několik reklam, dojde k výletu za Anitou Ekbergovou, kde se zavzpomíná na Sladký život, to vše jakoby v jednom sledu. Zní to chaoticky a také to chaos je, ale velký mistr Fellini má vše pod kontrolou a divákovi se dostává vskutku nevšedního filmového zážitku. (10.01.2011)

Přepsáno v září 2019. Interview je nejvřelejším filmovým dílem a nejintimnější zpovědí Federica Felliniho. Básník niterných pocitů a karnevalové vášně života se vyznává ze své lásky k filmařskému řemeslu i umělecké tvořivosti, skládá poklonu a upřímné poděkování svým dlouholetým spolupracovníkům. Fellini si pohrává se stavbou i výrazem formy, lyricky barevným zasněním, vzletně sarkastickým popichováním, autoreflexí a náladou vnitřních světů. Zkušenost je okouzlena představou, přítomnost nemá pevné vymezení, čas bezstarostně usnul uprostřed nedokončené věty a přenáší do stavu reality jemnou vůni meditativních vzpomínek na vzdalující se snění. Římská filmová studia Cinecittà jsou mateřským přístavem oživlých italských snu a nejhřejivější domovskou náručí samotného Federica. Interview je básní a touhou po životě. láska se vrství do komínků a živelně tančí za zvuků rytmické hudby vytrvalých kapek deště. Vyznání si uvědomuje rozsah romantických ideálů, jízlivě píchá do zvětšujícího se vosího hnízda televizní kultury a plane láskou k životu. Mollová melodie zachytává drobky nesmrtelné krásy vesmíru a za rukojmí si vybírá Kafkovu Ameriku. Hlavním centrem zájmu je samozřejmě Federico Fellini (ve vzpomínce mládí a první návštěvy Cinecittà sympatický Sergio Rubini), jeho niterné pocity, lyrická poezie a tvůrčí hravost. Zvláštní postavení v osobní zpovědi zaujímá Felliniho alter ego Marcello Mastroianni, mýtus Sladkého života Anita Ekberg a věčně svítící město Řím. Důležitou postavou je Maurizio Mein, věrný Felliniho režijní asistent v pracovní rutině a stereotypu nezbytných úkonů. Z dalších rolí: kouzlo platonické lásky mládí ze staré modré tramvaje (Antonella Ponziani), slavná herecká hvězda v nutném stavu rozmaru Katja neboli Greta Gonda (Paola Liguori s hlasem Noemi Gifuni), herečka v roli romantické nevěsty (Lara Wendel), herec v roli zamilovaného ženicha (Antonio Cantafora), patronka archivu římských filmových studií a vestálka (Nadia Ottaviani), Kafkova Brunelda (Maria Teresa Battaglia), vedoucí architekt studiové stavby (Ettore Geri), začínající ctižádostivá herečka (Eva Grimaldi), sekretářka tvůrčího týmu (Francesca Reggiani), vztekající se slavný režisér času minulosti (Armando Marra), japonský reportér (Mario Miyakawa), kameraman filmu (Tonino Delli Colli), klíčový vedoucí výroby (Gino Millozza), či vedoucí výroby a fašistický pohlavár (Pietro Notarianni). Interview je milostnou písní Federica Felliniho, vyznává lásku lidem, městu, filmovému domovu i procesu tvůrčí práce. Báseň je prozářená svitem slunečních paprsků, rozechvělým mihotavým mámením představ a skutečností i vitální radostí ze života. Příjemně hřejivé, hravé, niterné, básnivé a jemně škádlivé. Práce je posláním a podstatou samotného bytí, co více si od života přát? (04.04.2010)