Skúška orchestra

Zžieravá komediálna dráma využívajúca prvky dokumentu, zdanlivo nezúčastnene zaznamenávajúceho dianie na skúške orchestra, sa stáva zároveň metaforou fungovania spoločnosti. Od začiatku je prítomná pokrivená zložka (výzor hráčov, pripomínajúci všetko iné, než hráčov na hudobné nástroje, dôležitosť odborového predáka pri vzťahoch orchester-dirigent, potrhlé správanie postáv). Dianie z času na čas prerušia záhadné otrasy zvonku. Iracionálne chovanie opanuje situáciu nečakaným zvratom, ktorý nastane po vypnutí svetiel. Fellini nasúkal do sedemdesiatych minút mnoho zaujímavých myšlienok, polial svojráznym humorom aby v polovici zlomil dej do úplne inej polohy, a všetko ukončil drsne ironickou nadsádzkou. P. S. Z môjho pohľadu bola najpodnetnejšou úvaha o protiklade revolučných umeleckých hesiel a plánov s výsledným umením, ktoré je z týchto fráz bezprostredne vytvorené (a má často veľmi pochybnú, či vôbec žiadnu kvalitu, pretože po revolučnom vzopätí ostávajú namiesto trvalejších hodnôt len zúrivé anti heslá) a záverečná myšlienka, že spoločnosť často v dejinách v túžbe odstrániť všetky možné autority, odstráni svoje tradičné inštitúcie, aby druhým dychom s pokorou prijala despotické vedenie. (09.05.2007)

Neskutečně dlouhý film trval několik příšerných století. Milovník afektovaného herectví si zřejmě přijde na své, jà mohu ocenit snad jedině sympatickou hudbu, která byla bohužel neustále přerušována pseudointelktualní onannií v podobě neskutečných źvástů. Jeden z mnoha velenudných a monstrózním egem režiséra překypujících Felliniho filmů. Tohle byl můj poslední pokus, na další prázdné snímky tohoto nabubřelého pána se opravdu již dívat nehodlám (18.01.2020)

Moje dosavadní hodnocení Felliniho filmů: (*; ***) Takže zatím nejlepší Fellini :). Zaznamenal jsem tisíc skvělých dabingových hlasů (až na poněkud mladé hlasy zasloužilých členek sboru), krásnou hudbu a pořádně praštěnou podívanou. Ale je to natočené chytře a i základech i tohohle díla dodnes stojí minimálně italský film. Nadčasový plakát, tedy ta česká verze. (10.04.2016)

Jeden z nejlepších Felliniho filmů, což je ovlivněné mj. i velmi sympatickou délkou pouhých 70 minut, která neumožnila režisérovi rozjet své tvůrčí orgie naplno a rozmělnit výpověď do řady symbolů a dekadentních obrazů. Film je ucelený a ve svém podobenství dobře pochopitelný. Symfonický orchestr vlastně představuje moderní společnost a její zrání. Na reakcích jednotlivých hudebníků, dirigenta a vedení souboru režisér popisuje vznik moderního státu, rozvolňování autoritářských režimů, nástup demokracie a její ohrožování plíživou korupcí až po příchod revolty 68. roku, která je zpodobněna jako vzpoura hudebníků proti dominantnímu dirigentovi. Stejně jako 68. rok skončil vyčerpáním revoltujících a víceméně návratem do vyježděných kolejí státních institucí, tak i vzpoura proti dirigentovi končí ve chvíli, kdy se objeví vnější nebezpečí a nastane potřeba autority. Celkový dojem: 95 %. (26.05.2009)

Rozhodli jste se pro úplnou svobodu? Můžete jí mít, pokud si ji vybojujete, ale bude vám v tomto případě chybět nejen disciplína, ale také důležitá ochranná ruka... Brilantní satirické podobenství společnosti zobrazené skrze bouřlivou orchestrální generálku s velmi zajímavým vyústěním a závěrem. Musím ale říci, že jsem si o hodně více užil první ("nekritickou") polovinu filmu, vypovídající především o charakterech i životních osudech jednotlivých hudebníků, kde každý představuje svůj nástroj pro televizní reportáž. Dramatické stupňování a pomezi to krásné gagy jako např. poslouchání zápasu přes malý tranzistor a svlékání sak a košil během hry na nástroj či ono "komicky znějící" sólo na flétnu. A pak ty dialógy! --------- ,,Violoncello je nejbližší lidskýmu hlasu... Klavír, ten je moc ukecanej! ... Klavír vypadá vznešeně, jako král na trůnu, ale nehýbá se. Je to obrovské, mytologické zvíře." -------- ,,Profesore, jak se daří vaší chobotnici?" / ,,Jo, vedu s ní nerovnej zápas!" :o) Fellini byl génius! 90% (poprvé viděno v rámci Challenge Tour: Rok s největšími světovými režiséry) (17.05.2018)