Skúška orchestra

Perfektně natočená a napsaná filosofická esej na téma svoboda versus řád. Noty jakožto kód hudby obsahují ve své matematické přesnosti a ve svém řádu určitý stupeň svobody. Lidé si však slabošsky představují svobodu jako jednu velikou orgii slasti bez jakékoliv stopy odpovědnosti a myslí si, že pro udržení řádu stačí jen tikání metronomu (a možná ani to). Další rovinou filmu je komentář k politickému dění v Itálii (vypalování krysy z úkrytu či zakončení filmu). Jen si myslím, že takovou etudu by měl zvládat každý absolvent režie a scénáristiky. Felliniho je na to škoda. (06.05.2009)

Asi by som si skoršie radšej vypočul ♫ Electric Light Orchestra ♫, než teda zrovna týchto mimoriadne anarchistických, deštruktívnych a bláznivých muzikantov z Felliniho Skúšky orchestra, čím ma režisér mimochodom čoraz viac utvrdzuje práve iba v tom, že najlepšie obdobie z jeho tvorivej strany, pochádza ešte z rannej fázy jeho tvorby, a to konkrétne od vzniku naprosto prelomového titulu v podobe Darmošľapov až po i samotnú premiéru 8½, pričom hneď nasledujúci titul Giulietta degli spiriti, je určite stále v rámci normy, no za to tie nasledujúce sú z môjho hľadiska dosť diskutabilnými, zväčša priemernými príspevkami, ktoré sa vôbec nehodia k predchádzajúcim kvalitám tohto slávneho Režiséra, a tak snáď jestvuje len jedna možná odpoveď, týkajúca sa najmä akejsi „totálnej vyčerpanosti scenárov, tesne visiacich nad režisérovými dielami”, nakoľko už z nich ani zďaleka nemám takú číru radosť, ako tomu bolo predtým. • Síce si ich vždy rád ("premiérovo") pozriem, ale pocity nad nimi sú väčšinou rozpačité, a veď počítajte odteraz so mnou: Medzi rokmi 1972-1987, nakrútil Federico až 8 počinov, z ktorých som iba jednému udelil 80%, a zase inému sotva 40%!, a všetkým ostatným zhodne po šesťdesiat percent, čo vskutku nie je bohvieakou vizitkou, však? • Teraz sa avšak vrátim až takmer na samý začiatok, a to na rannú fázu felliniovských, jednoznačne najlepších vízií: Počas 12 rokov, t.j. od roku 1953 až po rok 1965, vytvoril 7 snímkov, z ktorých som ani jednému neudelil „priemernú známku”, pritom až trom z nich som udelil maximálne hodnotenie, a tak to ostatné si dokážete kľudne i sami domyslieť, to v podstate už hovorí samo za seba. • Na záver sa predsa len opýtam: „Reč je o unikátnom autorovi naprieč celou históriou kinematografie, ktorý si ale naďalej neudržal tak extrémne vysokú úroveň, ako tomu bolo predovšetkým zo začiatku, keď vedľa už zabehnutej scenáristiky, začal rovnako i sám režírovať svoje vlastné scenáre, kedy vytváral jedno lepšie dielo, než to druhé, až sa tým pádom úplne vyčerpal, a tým stratil potenciál pokračovať v tom, čím sa ihneď na úvod zviditeľnil.” • FEDERICA i napriek určitým výhradám, neustále uznávam, no mám taký zvláštny pocit, že je tak trošičku máličko nadhodnoteným? Vďaka prvým piatim titulom, ktoré si obzvlášť cením, ho stále považujem za jedného z najlepších režisérov všetkých čias, a to hneď v tesnej blízkosti KUROSAWU & BERGMANA. (08.08.2023)

Přepsáno v září 2019. Zkouška orchestru je opomíjeným drahokamem Felliniho filmové tvorby, stojí ve stínu slavnějších a oslavovanějších výtvorů polozapomenutý, přesto široce rozkročený a s vědoucím zářivým úsměvem. Zkouška orchestru je rozpustilou a vícevrstevnou satirou. Federico Fellini nezapomíná na niterné sebepoznávání, cirkusovou klauniádu, vývěry intimních pocitů, živelnou vášeň karnevalu života, soukromé úzkosti, zdivočelé kontrasty, krásu poezie řeckého ducha, ani neopovrhuje souzvukem chaosu, magickým oparem, nebo provokujícím odlehčením. Vnitřní svět se prolíná s tím vnějším, forma fiktivního dokumentu navozuje výchozí postoj bezprostřední a upřímné hodnověrnosti. Sarkastický úsměšek neváhá vtrhnout do uměleckého prostředí, jízlivé poznámky se otírají o funkčnost, podstatu i o sebe samotného. Nejvýnosnějším náhledem satiry je společnost, morálka, politické reálie, vývoj i uspořádání. Vše v emocionálním a afektivním stavu mysli básnického zasnění a epileptickém záchvatu kolektivního nevědomí. Hlavní postavou satirické hříčky je dirigent orchestru (velmi zajímavý Balduin Baas s hlasem Oreste Lionello), frustrovaný, autoritativní a nenáviděný vládce alegorického výjevu společenského a politického dychtění. Rozkošnou fackou autentických nešvarů sociálních vymožeností je úplatný vedoucí orchestru (příjemný Filippo Trincaia s hlasem Corrada Gaipy) a nesmlouvavý odborový předák (Claudio Ciocca s hlasem Vittoria Congia). Z rozverně hravých rolí hudebníků: osamělá harfistka (Clara Colosimo), svobodomyslně rozjařená a bujná pianistka (Elizabeth Labi s hlasem Angioly Baggi), opěvující violoncellista (Ferdinando Villella s hlasem Pietra Biondiho), do svého nástroje zamilovaný tubista (Franco Javarone), zaslouženou úctu vyžadující první houslista (David Maunsell), konkurenčně vždy připravený druhý houslista (Francesco Aluigi), citlivý hobojista (Andy Miller), bláznivá flétnistka (Sibyl Mostert s hlasem Solvejg D'Assunty), oddaný trumpetista (Franco Mazzieri s hlasem Sergia Di Giulia), rozmanité možnosti vychvalující pozounista (Daniele Pagani s hlasem Maria Maranzana), na zářný okamžik minulosti srdceryvně vzpomínající klarinetista (Cesare Martignon s hlasem Armanda Bandiniho), či rytmus vyznávající hráč na bicí (Pierluigi Calderoni). Také nelze nevzpomenout na starého a zkušeného opisovače not (Umberto Zuanelli) ve věku těsně před právem zaslouženým penzijním odpočinkem. Zkouška orchestru se neúnavně a odhodlaně rýpá v aspektech společnosti, prodírá se tu vývojem, motivací, lidskou osamělostí vzpomínkami, zvyklostmi, pokrytectvím i diktátem. Revoltě dochází dech vlastním vyčerpáním i kontinuální ztrátou základních myšlenek, řád vyžaduje poslušnou disciplínu. Rozkošně satirická hříčka! (11.10.2009)

S Fellinim si více rozumím, když vzpomíná na to, jak v dětství byla tráva zelenější, trochu méně pak, když sní nebo rekapituluje neutěšenou historii. Zdaleka nejdál mi je ale v téhle zkušebně. Je alegorie ještě vůbec alegorií, když svůj jinotaj přestane dříve nebo později skrývat? Když viděné události nedávají smysl a ty domýšlené na mě jen a pouze křičí? Splněné stylistické cvičení, nic víc. Původně jsem chtěl být smířlivější, protože jsem dobu vzniku nezažil, ale i pár týdnů po zhlédnutí mi je Orchestr stále neuvěřitelně protivný. (13.09.2021)

Filmy, využívajúce jeden stiesnený priestor, sa vyznačujú obmezeným počtom postáv a britkými dialógmi medzi nimi. Fellini to ale vzal pekne od podlahy a do skúšobne nacpal celý orchester, čítajúci pár desiatok ľudí. A každý má na vec svoj vlastný názor a nebojí sa ho vysloviť. A čo na to bohémsky dirigent? Ten sa musí potýkať s krízou autorít a jedným z riešení je hnev či dokonca teror. Reakciou potom vzbura. Felliniho metaforické stvárnenie talianskej politiky a univerzálnejších spoločenstiev sa spomína v spojení so Skúškou orchestra ako prvé, zaujme ale aj forma, kombinácia hraného a dokumentárneho filmu, priznanou postavou za kamerou (Fellini) a krátkym intermezzom v krčme, kde sa film nadýchava na silnejšiu druhú časť. (09.11.2017)