Rím

Predtým ako sa vypravíte do hlavného mesta Talianska,Ríma,tak pred cestou zhliadnite poctu majstra kinematografie Federica Felliniho s názvom ROMA,snímok s dokumentárnym nádychom,v ktorom vyznáva Lásku svetovej metropole,Legendárne veľkomesto s neuveriteľným množstvom historických pamiatok,kde Federico približuje kultúru bežných ľudí,ktorí sa pohybujú po rôznych častiach mesta,od Bordelu po Cirkev,cez KABARET,či HIPPIES...Povedal by som,že FELLINI mohol z tohoto vyťažiť viac? (09.12.2014)

Film je prirovnávaný k Amarcordu, takže som neočakával nič dobré. A ani som sa nedočkal. Opäť to bol film o Fellinim a nie o Ríme a Rimanoch. A keďže je to Fellini, stačí mu zobrať so sebou kameramana a iba mu ukazovať, čo má nakrútiť. Doplní to scénami s prsnatými škratami a inými pitoresknými postavičkami, na ktoré je tak zaťažený, nakrútené zostrihá a s veľkou slávou uvedie na niektorom z festivalov. Nechápem, prečo je film zaraďovaný medzi drámy, keď ide o čiastočne hraný dokument. Zaujímavé, že Fellini a ďalší režiséri, na ktorých som v mladosti nedal dopustiť postupne v mojej mysli strácajú pôdu pod nohami. (27.05.2011)

Řím je pocitovou básní. Federico Fellini odhalil část vlastního nitra, ponořil se do zájmů i dojmů a zazpíval báseň, nakreslil intimní odezvu na zvuk se jménem Řím. Smíchal vzpomínky, představy, prožitky, asociace, sny, sarkasmus, sebepoznání, traumata, vášně, lyriku a provokování. S vůní poezie se prožívá nesmrtelná krása života, koláž pocitů prostupuje v rytmech kontrastů, živelného temperamentu, neurvalosti, úkroků zlehčování a mumraje barevného hemžení. Hravost představivosti a niterných impulsů má obsedantní potřebu popichovat, zlehčovat, tančit a zažívat. Hlavním nástrojem pohybu celé básně vpřed je sám Federico Fellini (v mladické ztřeštěnosti Stefano Mayore, v prvních zkušenostech s městem Peter Gonzales Falcon s hlasem Renata Cortesiho). Vzpomínka se střídá s úštěpkem budování fiktivního dokumentu, koláž lehce křepčí a vzdychá, úsměšek se raduje životem, lačně ukrajuje sousta a vrtošivě dotírá. Z postaviček odrazu vnitřního světa: opojné okouzlení vášní romantického prožitku života Dolores (Fiona Florence s hlasem Cinzie Abbenante), v halucinační nostalgii utíkající osamělá zestárlá aristokratka Domitilla (Pia De Doses), zkušený průvodce římským podzemím (Marne Maitland s hlasem Oresteho Lionella), laskavý kardinál Ottaviani (Renato Giovannoli s hlasem Franca Latiniho), divadelní herec v roli Julia Caesara (Feodor Chaliapin Jr.), provozovatelka ubytovacího labyrintu (Maria De Sisti), vytrvalý stepař (Alvaro Vitali), vznětlivě výbušná karikatura katolické prudérie a přepjatě autoritářský ředitel školy (Franco Magno), či nedůvěřivě plachý pohled herečky (Anna Magnani). Řím je básní vnitřního světa Federica Felliniho, z nerovnoměrně souznějících rýmů a not sestavil koláž z autenticity, pudů, mámení, rozvernosti a sarkastického sebepoznání. Řím je odrazem mumraje nitra, vnitřní svět je je formován místem. Osobité vyjádření pocitu jménem Řím! (13.09.2019)

Klasický Fellini - uřvané a bez příběhu, jenže teď je to podané ještě v mnohem nudnějším balení než jindy. Chvílema jsem fakt usínal nudou, chvílema jsem byl znechucen. Nevím co má Fellini furt s těma ošklivejma a tlustejma ženskejma, že je pořád obsazuje. Zde konkrétně scéna s nevěstincem je opravdu sbárkou těch nejodpornějších košťat. Film o ničem s naprosto zbytečnými scénami a vlastně vším. Akorát snad ta církevní módní přehlídka se povedla. Btw Marcello Mastroianni byl asi velice dobře namaskovanej, protože jsem ho vůbec nezaregistroval. (23.05.2006)

Sakra, ono to bylo docela dobré. Asi těch předchozích 5 (nebo kolik) filmů nadělalo své a já jsem si na režisérův nestravitelný styl konečně zvykl. Nelíbily se mi pouze poslední dvě scény s přehlídkou a motorkami. V té první jmenované byla ale zase perfektní hudba. Jinak ale byly ostatní dosti zajímavé, obzvláště mě dostala havárie na dálnici, budování metra (nečekaně atmosférické) a překvapivě i kabaret. Pokud si ale (ne)dobře vzpomínám, všechny ostatní už jsem z paměti vytěsnil a to upozorňuji, že od zhlédnutí snímku mě dělí asi sedm hodin, což není mnoho. Klasické pojetí filmu dle Federica Felliniho (hodně postav, žádný příběh atd.) mi sice stále brutálně nevyhovuje, ale k mému překvapení už mě to nenudí, což si ale vysvětluji sledováním hodně brzo ráno (rozuměj jedna odpoledne), kdy jsem překypen dobrou náladou a psychickou i fyzickou energií. (27.12.2006)