Cesta

S italským neorealismem a především s Federicem Fellinim si opravdu těžce nerozumím. Asi možná proto mě hlavní hrdinka filmu neskutečným způsobem iritovala. Její obličejové přehrávání ve mně vzbuzovalo odpor a první polovinu filmu jsem jí přál rychlou a bolestnou smrt. Dojmu nepřidávaly tradičně strašlivé postsynchrony. Postavy kolikrát mluví, aniž by vůbec otevíraly pusu a povětšinou zní jako parodie sebe samých. Zlom v mém diváckém zážitku alespoň částečně nastal v závěrečné půlhodině, kdy jsem začal vnímat sílu dramatu situace a představoval jsem si, jak by mohl být film se stejným obsahem zajímavou podívanou, kdyby měl jiné herce a lepší zvukovou kvalitu. 4/10 (09.05.2018)

Ďalší z radu Felliniho filmov, u ktorých spomienka na jeho premietanie pred desiatkami rokov nekorešponduje so súčasným pohľadom. Možno ma vtedy strhla klubová atmosféra, možno to spôsobila mizerná konkurencia v kinách, neviem. Cesta ma nenudila, tvár Giuletty Masiny by sa uplatnila aj v nemom filme, Quinnov hrubián nemal chybu, krásny bol aj hudobný motív Nina Rottu. Tak čo mi vlastne prekážalo? Nemôžem dať viac ako tri hviezdičky filmu, ktorý síce má všetky atribúty kvalitného filmového diela, ak ma príbeh potulných komediantov v povojnovom Taliansku nezaujíma a na to, aby som pátral "čo tým chcel Fellini vyjadriť" nemám čas ani chuť. (22.09.2011)

Kdysi dávno můj první Felliniho film. Silnice je na první pohled jednoduchý a obyčejný film, který však mocně rezonuje pod povrchem, stejně jako srdce - zvon v mužné a drsné hrudi neotesaného siláka Zampana, jenž umí jen řvát, rozdávat rány a ponižovat. Až křehké rozčepýřené ptáče Gelsomina v něm dokáže probudit nějaký kladný cit, jenže už je pozdě. Pro mě jeden z nejkrásnějších Felliniho filmů. (12.01.2011)

Cesta Felliniho k vlastnímu nezaměnitelnému filmovému rukopisu byla dlouhá a nesnadná. Její existenciální rámec a jednoznačně levicová orientace, pro mnohé dnes tak nepochopitelná, vyplývaly z podmínek, ale i silokřivek tehdejší doby. Pod starou, místy až sentimentalizující fasádou cítíme jasný a nesmlouvavý realistický pohled, který však také současně skrývá první zřetelné náznaky nezaměnitelné jedičné felliniovské imaginace. Lze uvést, že za Gelsominou nahmatáváme již tak trochu Giuliettu. Nakolik jsou hlavní tři postavy alegoriemi vlastností a stavů, jak to bylo vlastní gotickému, renesančnímu či baroknímu umění, zůstává - vcelku logicky - Fellinim záměrně nezodpovězenou otázkou. Jedno je jisté: hrdinové ze skutečného dna společnosti - r. 1954 byl již rokem měřitelného a viditelného hmotného vzestupu celé společnosti, krok za krokem překonávající jak rozvrat a zkázu druhé světové války, tak stejně nelichotivé dědictví třicátých let - jsou svou primitivitou od oživlých vlastností takřka k nerozeznání. Při bližším pohledu do psychologie hlavních postav tohoto romantického civilistního dramatu však vidíme známky skutečného lidství: Quinnův skvělý hrubián a rváč zná i okamžiky soucitu, lítosti, výčitek svědomí, prostomyslná Gelsomina nadčasově neskutečné umělecké kreace Masiny si uvědomuje své ženství a touhu po citu a podobně je vybavena třetí postava poštívače a provokatéra Matta, jehož domnělé bláznovství je jen maskou. Krutý konec filmu není autorskou spekulací, jak by se nad někomu mohlo zdát, ale naopak spojnicí, která jen posiluje převládající tradiční tvarosloví užité filmové řeči a skutečného konce těchto pro většinu společnosti tak pominutelných a zaměnitelných hugovských bídníků doby našich prapra- a prarodičů. Fellini v alegoricky vymezené SILNICI nalezl nejen sám sebe, ale i svůj typ herce a herectví, který ho bude provázet po celou jeho dlouhou hvězdnou uměleckou dráhu. Lesk a jiskřivost tohoto skvělého díle nepomíjejí ani po desetiletích, která uplynula od jeho premiéry. (26.06.2011)

Křehký příběh o slabomyslné Gelsomině, která touží po citu i zájmu, a hrubiánském artistovi Zampanovi. Citlivou dívku on doslova zotročil, ona chtěla být hlavně milována, oba nakonec představují lidskou osamocenost. Dva lidské charaktery, dvě rozdílná vidění světa. Kočovný primitiv v nerovném vztahu s dívkou, která roky (ani ve vlastní rodině) nenachází pochopení. I barbar Zampano si mnohé s výčitkami svědomí a okamžiky soucitu uvědomí až příliš pozdě. Nezpochybňuji Felliniho mistrovství, u mě ovšem nějaký ten moment překvapení nebo dokonce dojetí chyběl. Navíc to zatraceně pomalu ubíhá. (16.08.2020)