Cesta

Taliansky, hovorený Charlie Chaplin hraný bravúrnou Giulietta Masina, ktorá podala neuveriteľný výkon. Bez nej by toto bol len obyčajný film čo vyšumí za desaťročie. Masina mi hneď pripomenula Charlieho Chaplina a nádherne ovládala svoju mimiku. Postava Gelsomina vzbudzuje u diváka rôzne pocity a niekedy aj rôzne pocity zároveň (smútok a smiech zároveň napríklad) a to len svojou tvárou. V jednu chvíľku sa Geslomina smeje a za päť sekúnd má smutnú tvár. Niečo takto zahrať ako Masina je klobúk dole a keď nemáte klobúk dajte dole všetko čo je na stole. Anthony Quinn hral tiež výborne. Takže máme film, ktorý je pozdvihnutý do výšin hlavne za herecké výkony. Nemám celkom v láske takýto prechod ku koncu, ale La Strade to odpúšťam a páčila sa mi. (06.06.2015)

Křehký příběh o slabomyslné Gelsomině, která touží po citu i zájmu, a hrubiánském artistovi Zampanovi. Citlivou dívku on doslova zotročil, ona chtěla být hlavně milována, oba nakonec představují lidskou osamocenost. Dva lidské charaktery, dvě rozdílná vidění světa. Kočovný primitiv v nerovném vztahu s dívkou, která roky (ani ve vlastní rodině) nenachází pochopení. I barbar Zampano si mnohé s výčitkami svědomí a okamžiky soucitu uvědomí až příliš pozdě. Nezpochybňuji Felliniho mistrovství, u mě ovšem nějaký ten moment překvapení nebo dokonce dojetí chyběl. Navíc to zatraceně pomalu ubíhá. (16.08.2020)

Na Silnici mně vždycky vadila Giuletta Masina a po nedávné hysterii okolo Susane Boyle jsem konečně pochopil proč. Ale i přes tu falešnou iluzi prosťáčka božího uprostřed nehostiného světa je Silnice silným podobenstvím. Ukazuje Italy jako ovce putující tu za křížem, tu za machistickým rádoby umělcem, který zná jen jeden silácký trik a ten s úspěchem opakuje pořád do kolečka. A bezstarostný smích provazochodce se ukazuje slabým proti tradičnímu rozdělení rolí v italské společnosti, ve které žena pokorně přijímá svou úlohu (viz noční rozhovor s Bláznem) a nechá se vést násilníkem (stejně jako ve válce italský národ). (18.12.2010)

Gelsomina jako Mignon dvacátého století. Píseň Goethovu jsem slyšel echem znít - pod melodií, kterou dívka hrála: "Znáš země ty, kde citron rozkvítá, / v tmách loubí zlatá oranž prosvítá, / kde od blankytu vánek jemný dchne, / kde myrta klidná, vzhůru laur se pne, / znáš země ty? Tam k nim! tam k nim / brát s tebou se, ó, milenče můj, sním. // [...] // Ten vrch-li znáš a stezku oblačnou? / Tu soumar si svou cestu hledá mhou; / a v slujích dlí ten draků starý rod; / tu skály pád a přes ni vřava vod. / Znáš hory ty? Tam k nim! tam k nim / jest naše pouť! můj otče, pojď, kam sním!" (19.08.2016)

Přepsáno v srpnu 2019. Silnice je intimním obrazem po životě dychtivé duše Federica Felliniho. Silnice je druhem tvorby, která rozněcuje intelektuální mysl k zaručeným interpretacím ušlechtilého rázu. Je to podobné i dnes, kdy vznikají početné performance moderního umění, po jejichž dokončení sami tvůrci dodatečně a horečně hledají a pak nacházejí chválihodně vzletné humanistické a politicky korektní cíle a publikum v úžasu aplauduje, byť původním záměrem byla pouze životně velmi důležitá potřeba výdělku živobytí a samotné představení vsází jen na efekt, abnormálnost či pikantnost formy. Silnice není tímto druhem umění, je výrazem nitra, dotýká se duality vnitřního světa a jedinečně využívá kontrasty, morální zásady a obecné zákonitosti tendencí, vymezující vlastní lidskou povahu a její přirozené chování. Protiklad je výchozím pravidlem, prostředkem i stimulací. Křehkost a drsnost, laskavost a neurvalost, nevinnost a živočišnost, ostýchavost a živelnost, láska a smrt. Neschází ironie a drzé provokování. Silnice je niternou básní a z omšelosti vyvstávají oblouky a kontury řeckého ducha, plápolající touha po kráse, estetice a harmonii. Poetika kontrastů je láskou. Animálním prvkem poetického výrazu nitra duše je Zampanò (velmi dobrý Anthony Quinn s hlasem Arnolda Foà), potulný cirkusový silák a pouťový komediant. Hrubost je instinktivní ochrannou slupkou, strach štěká a zastrašuje možné prvky nebezpečí bolesti vlastní duše. Strach z osamělosti se vztekle ohrazuje v domnění pocitu ohrožení a nenasytně uspokojuje základní pudy a jejich naléhavé potřeby. Láska si krutě pohrává s možností úplného naplnění. Naivní nevinnost duše je Gelsomina (pozoruhodná Giulietta Masina), citlivá venkovská dívka v zasnění intimního strachu. Křehkost má nebývale odolné odhodlání a víru v soulad zvuků i pocitů. Bezstarostná radost ze života je cílem i životní potřebou. Láska má své předurčení i poslání. Důležitým prostředkem pnutí a konfliktů je Matto (velmi zajímavý Richard Basehart s hlasem Stefana Sibaldiho), provazochodec a neposedný pokušitel základní myšlenky strachu. Je tím, po čem toužíme, i tím, z čeho máme největší strach. Je principem i pocitem. Z dalších rolí: zkušený provozovatel cirkusu Giraffa (Aldo Silvani s hlasem Cesara Polacca), k tělesným potřebám otevřená vdova (Marcella Rovere), pomocnou ruku podávající jeptiška (Livia Venturini), Gelsominina chudá matka (Anna Primula s hlasem Francy Dominici), či pud chtíče uspokojující hospodská animírka (Giovanna Galli). Silnice je kouzlem poezie zamyšleného nitra v rozkolu duální podstaty. Je to píseň reality snu, je prostředkem, závazkem i osvobozením. Kontrast, syrovost, sen, pocit, řecký duch. Neobyčejný umělecký prožitek! (12.04.2010)