Don't Stop

Vzestupy a pády mladých duší toužících po životním dobrodružství a neprůstřelné svobodě - takřka nemožným věcem ve vládnoucím komunismu. I když mě přinutil konec spíše než uvažovat se opět podivit jak skvěle se dá zabít slibný a rozehraný herecký koncert s nadupanou hudbou - líbil by se mi mnohem více ten konec symbolizující "ticho po pěšině" a možnost otevřeného a méně sentimentálního konce. Nikdy se mi punk nelíbil a pokud se dočista nezblázním tak ani nezačne, ale taková ta atmosféra čišící i z nových slibných tváří se nedá jen tak odhodit do koše. Oceňuji odkaz na The Clash, protože jako správný milovník hudby si občas nechám poradit z filmů :-). Dalo by se říci, že na české poměry slušná podívaná. (03.02.2013)

Schematičnost scénáře (kluci založí kapelu, rodičům se to nelíbí, shánění basáka, první koncerty, závěrečné hádky...) vyvažuje velmi zdařilé navození atmosféry 80.let. Film je tak někde na půli cesty, protože vypadá dobře, není trapný, a má náběh na oslovení širšího publika (starší generace, ale i současnou revoltující mládež:). Bohužel tu chybí jakékoliv překvapení a snaha o narušení vyježděných kolejí... (což by se od punkového filmu asi dalo čekat...) (08.07.2012)

Punku jsem nikdy neholdoval a za totáče jsem taky nikdy nežil. A snad ani žít nebudu. Ale nikdy nevíte co se v zemi české stane. Film mě strašně překvapil hlavně slušnými hereckými výkony. Vážně jsem nečekal, že se na to bude dát koukat, ale jak řikám, výkony herců jsou slušné a příšerně se mi líbila kamera a vlastně celá vizuální stránka filmu. Takhle skvěle sestříhanej film jsem už dlouho neviděl. Plus jsem se párkrát zasmál a na konci celkem dojal. Malinko. Od Dont stop jsem nečekal vlastně nic a možná proto jsem byl překvapenej, když jsem dostal kvalitní český film o punku. (05.04.2013)

Nevěřil jsem, že lze natočit v zásadě apolitický film o punku. Až do zhlédnutí DonT Stop. Nejspíš to nebyla žádná selanka, jít v období normalizace proti shora diktovanému „normálu“, jenomže film vynakládá minimální úsilí, aby nás o tom přesvědčil. Chybí v něm prvek pro drama zcela klíčový – konflikt. Vyprávění je strukturované jako řetězec hudebních výstupů, propojených v důsledku zcela nepodstatnými dialogovými scénami (rozhodnutí postav nejsou nijak psychologicky motivována – Miki v závěru „procitne“ stejně náhle, jako svůj názor na něj změní jeho přítelkyně). Takřka permanentně hrající hlasitá hudba především vyplňuje děsivou obsahovou prázdnotu a vytváří iluzorní dojem, že členové Émile Buisson jsou punkeři stejně drsní jako jejich muzika. Není nám však předložen žádný důkaz podporující tuto domněnku. Rebelování hrdinů proti systému se děje, pakliže se děje, bez přítomnosti kamery. Žádné jejich a jimi vyvolané střety s mocenským aparátem neuvidíme. Vrchol anarchie v jejich podání představuje číro na hlavě, náušnice v uchu (jediná „drsnější“ scéna filmu), neúcta ke stáří (jediným zdrojem příjmu jsou pro ně očividně peníze utržené za stříbrné lžičky, které kradou dobrotivé babičce), ničení cizího majetku a svorné řvaní „No future!“ ze střechy baráku. Pochybuji, že by skupina, která tvůrcům údajně posloužila za předlohu, provokovala establishment stejně málo a proplouvala normalizační realitou stejně hladce. Motivace postav jsou nejasné. Měkkosrdcatí pankáči přežívají z koncertu na koncert, nadávají na poměry a mnoho nedělají, aby situaci změnili. O přání vytrhnout posluchače z letargie kulturním šokem Miki sice mluví, ale ke konfrontaci vyloučených živlů s konformně žijícími dojde za celý film jedinkrát, a to spíše omylem. Řeřichův debut není jen apolitický, ale také vizuálně líbivý. Nekoná se žádná undergroundová estetika ošklivosti. Když už jsou záběry vizuálně posunuté mimo televizně-seriálovou šeď, pak paradoxně směrem ke „cool“ reklamní efektnosti (s níž má režisér bohaté předchozí zkušenosti). Nepřipomínat se nám doba dění archivními týdeníkovými záběry, rychle zapomenete, že vlastně sledujete příběh z normalizace. Namísto postupného směřování k určitému zvratu přichází dramatický zlom znenadání, ve chvíli, kdy je nápad „parta pankáčů na turné“ scenáristy vytěžen (přičemž reálný potenciál tématu zůstává takřka nedotčen). Následkem je zarážející zkratkovitost a rušivá změna atmosféry z pohodového hudebního filmu v něco jako psychologický thriller. Smysl pro hodně cynický humor tvůrci, bohužel nezáměrně, projevují v uvědomělém závěru, jakoby důsledně poučeném stanovami SSM. Ti, kdo punk stále nepovažují za mrtvý, si na opravdu punkový český film budou muset počkat. Podle DonT Stop je totiž tuzemský punk nonstop bez života již od osmdesátých let. 35% (08.06.2012)

Na filmu je hodně znát, že si ho po formální stránce vymazlil kameraman debutující jako režisér. Generačně je látka Řeřichovi zřejmě také velmi blízko. Proto je vysloveně škoda, že si k sobě nepustil nějakého kvalitního dramaturga, který by Don't Stop posunul z nostalgických vzpomínek víc k realitě. Děcka jsou také vcelku dobře herecky vedená, ale místy jen chodí v těch kostýmech jako v masce na karnevalu. Každopádně zajímavý příspěvek do toho našeho českého rybníčku a výborný pokus vyprávět zase něco trochu jiného, než je v kraji v mainstreamu zvykem. (05.05.2021)