Džusový román

Multigenerační muzikál aneb kam až to dotáhl reálný socialismus. Podivuhodně konzistentní film o zoufalém a blbém životě drůbeže (obojího pohlaví). Je projevem Feničovy průměrnosti nebo geniality, že nalezl přesně adekvátní formu? Nevím. Vidím nicméně zřetelně, že spojuje někdejší formanovský postup (šedesátková formanovština v osumdesátkovém odění je velmi depresivní zážitek) s typickou dobovou formou filmů na téma „mládí, život, zaměstnání“; místy se od nich takřka neliší, až na to, že zcela převrací jejich (ne)smysl. Všechno to dokonale tmelí nekonečným programem svatbové kapely. (Ne)herci jsou zde opravdu marní - stejně marní jako ti, koho hrají. Film trpí (podobně jako Zvláštní bytosti, ovšem silněji) urputnou doslovností svých „vizte a slyšte!“. Ale i tuto vadu je nutno hodnotit kladně; stačí si představit diváky vycházející roku 1984 z kina; tento film v trezoru nemohl neskončit, protože brutálně popírá „krásný život v socialistické vlasti“ - ne nějakou kritikou režimu, poukazováním na zlořády, nýbrž prostou typickou (byť stylizovanou) banální ukázkou ze života lidu: lidu, který s režimem nemůže ani souhlasit ani polemizovat, protože žije a myslí a jedná a vypadá jako drůbež. A tak i dožije. Úvodní titulková píseň provokativně naznačuje obvyklý úsměvný jakože zdravě vzdorovitý polooptimismus "filmů pro mladé", následuje však všední psycho. Slovo k hlavní hrdince: ačkoli je sice také drůbeží, díky snivému půvabu její představitelky a také díky tomu, že přichází do života jako melancholická tabula rasa, vidím v ní bytost nevčleněnou, bytost existující v napětí vůči celku poblitého existenčního prostoru. Její nahota, tuctová a pro film zdánlivě samoúčelná, je jediným zjevením krásy v okolním hnusu. /// Trochu politiky: Když Alenka nakládá Frantu na káru, slyšíme zprávy v rádiu: „Stanice Hvězda: Švýcarsko: Komise Organizace spojených národů pro lidská práva schválila rezoluci konstatující, že granadský lid má nezadatelné právo rozhodnout sám o svém budoucím osudu a žádný jiný stát se nesmí vměšovat do jeho vnitřních záležitostí...“ Česosl. divákovi stačilo nahradit slovo "granadský" tím svým. Následuje něco o stávkách v Západním Německu; český pracující však nestávkuje, místo toho je posléze ve fabrice zván „na dobrovolnou mimopracovní směnu“. /// Kulturologická kuriozita: I zde (stejně jako v Básnících i v reálném životě) slyším „ale láskuy neslibujte“. Láskuy! /// Komentáře doporučuji přečíst všechny, vcelku tvoří pozoruhodnou komplexitu. Zvlášť upozorňuji na Lavran, fuckme, slunicko2, k nimž se přidávám. (02.04.2012)

Podle úplně blbého názvu jsem se strachem očekával, kde se zpozarohu objeví Vaculík s Tofim a ojedou nám krásnou něžnou Mihulovou. Byl jsem příjemně překvapen. Fero čerpal a statečně plagyoval někde u Formana-Lásky něžné plavovlásky a Hoří má panenko. Dalo se na to koukat, obraz socialistické vesnice slušně zvládnut ale nepobaví tak jako zmíněné 2 filmy našeho velikána. I technicky je to prostě debut. Některé scény příliš dlouhé a nicneříkající. (06.02.2011)

Nadherne nostalgicke retro. Film pusobi trochu " Formanovsky " a to ve vyberu hercu/nehercu, skvele zapadajici hudby a uzasnych hlasek ( jez, to je vsechno zadarmo ). Podnikova olympiada je bezkonkurencni. Role sedla i vyborne Alene Mihulove, ktera se potkava s zivotnim stereotypem, nudou a bez chlapce... Nepravem opomijeny film. (07.11.2011)

Socialistický realismus v praxi aneb Tady se v mimopracovní době spát nebude. 1) Není divu, že film skončil v tresoru. Depkoidní životní názory a postoje příslušníků dělnické třídy - nositelky nejlepších tradic pokrokového revolučního hnutí - by dostaly do kolen i jiné ptáčky, než uvědomělé budovatele socialistických zítřků. Film jakoby předznamenal krátké reformní období reálného socialismu, které bylo tehdy na spadnutí. 2) Podobné téma zpracoval Bohdan Sláma v Divokých včelách, tentokrát v podmínkách rozvinuté kapitalistické společnosti. 3) Zajímavému filmu bych před pětadvaceti lety dal určitě pět hvězdiček - za odvahu a společenský přesah. Společenský přesah trvá dosud a bude tu, co bude lidstvo lidstvem. Jenom to zpracování bych si dnes už uměl představit trochu jiné. 4) Fero Fenič prohlásil, že dramaturgyně Soňa Kroupová uvádí více než 300 změn ve scénáři, které si režim vynutil před propuštěním filmu do distribuce. (26.11.2011)

Viděl jsem Waterloo po česku, viděl jsem Babovřesky, viděl jsem Party Hard, viděl jsem toho hodně, ale marně přemýšlím, jestli jsem doposavad měl tu čest s bizarnějším tuzemským kouskem. Prapodivné postavičky jako z Hoří, má panenko (ona to asi celkově má být reakce na ranou tvorbu tria Forman, Papoušek, Passer) nebo od Čtvtníčka se jako figurky z orloje točí kolem primárního příběhu přerodu dívky v ženu a vy si jenom kladete otázky: Myslí to ten Fenič vážně? Nedělá si z nás jenom prdel? Frčí si na něčem? Jde o chyby, z kterých se časem poučí? Ale kdo má rád všechno české, kdo si ujíždí na specifičnosti osmdesátých let, kdo se před rokem zamiloval do křehké Aleny Mihulové a znovu si chce zopakovat, kterak přišla o nevinnost a vůbec kdo si ujíždí na podivnostech, tak ten se vlastně docela pobaví. A jelikož některé z podmínek splňuji i já, tak nemůžu jinak, než za dvě. (23.02.2021)