Modlitby za Bobbyho

"Nenápadný" televizní film podle skutečnosti se silným závěrečným dozněním i poselstvím. Vynikající Sigourney Weaver tentokráte v hodně odlišné roli na rozdíl od "protivnice Vetřelců". Strhující drama nejenom o konfliktu víry, mateřské lásky, podhoubí tragédie i (trošku méně přesvědčivém) pozdním "prozření" hrdinky ve finále, obzvláště když v průběhu filmu hrdince (i díky strhujícímu podání Sigourney) ani náhodou nefandíte a to je ještě hodně kulantně řečeno. Každopádně hodně silné a emotivní drama, z kterého se budete ještě nějakou dobu vzpamatovávat ... (20.11.2017)

Krutý film o zaslepenosti vírou a o tom, jak některé věci nejde vzít zpátky, u něhož se pláče. „Recenzovat takovýhle film je jako hodnotit pyramidy. Jsou krásné? Jsou vydařené? Jde přece hlavně o to, že jsou,“ jsou slova Tomáše Baldýnského (o jiném filmu), která nicméně přesně vystihují podstatu filmové (resp. televizní) adaptace knihy od Leroye Aaronse s výmluvným názvem Prayers for Bobby: A Mother's Coming to Terms with the Suicide of Her Gay Son (vyd. 1996), která popisuje skutečné události roku 1983. Příběh je to tak dechberoucí a téma natolik zásadní, že nípat se v několika málo nedostatcích filmu (rušivé reklamní fade-outy či oproti předloze poněkud okleštěný – a někdy tedy nutně nedovysvětlený – příběh) se mi nechce. Film naštěstí mnoho důvodů k nípání nedává. Režisér i scénáristka, ač oba se zkušenostmi ze spíše akčních, resp. romanticko-komediálních žánrů (s nimiž Prayers for Bobby, bůh chraň, nic společného nemá), se s tématem poprali více než dobře a v boji proti hollywoodským mlýnům rozhodně obstáli. K tomu zásadně přispěly famózní výkony všech zúčastněných, které někdy až polodokumentární styl kamery rozhodně snesly (viz Sigourney Weaver, nominovaná za svůj výkon v roli paranoidní bigotní katoličky, jinak Bobbyho matky, na cenu Emmy – ceny budou vyhlášeny v září 2009). Bylo by samozřejmě lepší, kdyby k úmrtí mladých lidí kvůli jejich sexualitě nikdy nedošlo (snad ještě více než sebevražda Bobbyho Griffina zacloumala veřejností brutální vražda Matthew Sheparda v roce 1998 – viz The Matthew Sheppard Story /2002, r. Roger Spottiswoode/ nebo příběh transexuála Teeny Brendon – viz Boys Don't Cry /1999, r. Kimberly Peirce/), nicméně co se stalo, nejde odestát. A před těmi, kdo o tom budou točit filmy, a navíc dobře, vždycky smeknu. (16.08.2009)

“Before you echo 'Amen' in your home or place of worship, think and remember...a child is listening.” “If no one had ever challenged religious authority, there’d be no democracy, no public schools, women’s rights, improvements to science and medicine, evolution of slavery and no laws against child abuse or spousal abuse. I was afraid to challenge my religious beliefs because that was the basis of creation—mine anyway. I was afraid to question the Bible or anything in it, and when I did, that’s when I became involved with PFLAG and realized that my son was a perfectly normal human being and there was nothing for God to heal because Bobby was perfect just the way he was.” “ I realize how depraved it was to instill false guilt in an innocent child's conscience, causing a distorted image of life, God, & self, leaving little if any feeling of personal worth. To all the Bobbys and Janes out there, I say these words to you as I would my own precious children. Please don't give up hope on life, or yourselves. You're very special to me, and I'm working very hard to make this life a better and safer place for you to live in. Promise me you'll keep trying. Bobby gave up on love, I hope you won't. You're always in my thoughts.” ― Mary Griffith l It's time for a Brand New Testament. (13.03.2016)

Příběh je silný a hluboký, ale film nic moc - protože je strašně předvídatelný. První polovina je úplně jasná (pak tedy sebevražda, což ukázali už v první scéně, takže klasika) a pak druhá půlka, opět strašně předvídatelná. Je to dobrý film, ale svojí předvídatelností mě nudil, proto napíšu něco o sobě: moc jsem Bobbymu rozuměl, protože sám jsem jiný- až do 24ti let jsem se nikomu nepřiznal, že nemůžu mít sex a stejně tak jsem ani to, že mám deprese, protože jsem se styděl... Sebevraždu jsem nespáchal, ale kolikrát chybělo málo... Tak, dost o mě, ještě k filmu- je to taková LGBT agitka, což nemusím, a konec nic moc....60% (09.02.2021)

Ripleyová vyměnila plamenomet za bibli a vydala se do lítého boje proti homosexualitě, aby na samotném konci stanula jako vítězoslavná bojovnice na straně proti níž, tak úpěnlivě bojovala. Z podkrovního pokojíku už pak nevyskakují facehuggeři, ale přízrak minulosti vystavěný z vlastních chyb odrážejících se v nepochopení. Televizní film, který se své škatulky nezbaví coby tradiční americké drama, které v dnešní době osloví už jen málokoho. Byť neaktuální látka zásluhou Sigourney Weaver dorostla do nadstandartních rozměrů. (19.05.2010)