Réžia:
Jan HřebejkScenár:
Petr JarchovskýKamera:
Martin ŠáchaHudba:
Aleš BřezinaHrajú:
Lenka Vlasáková, Milan Mikulčík, Martin Huba, Daniela Kolářová, Antonín Kratochvíl, Anna Šimonová, Petra Hřebíčková, Martin Schulz, Ladislav Chudík (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Kdo může posuzovat minulé viny? Kdo je může odpouštět? Může jim čas obrousit hrany? Nebo pokání, jímž se viníci posléze pokusí spasit? Drama Jana Hřebejka podle Cenou Sazky oceněného scénáře Petra Jarchovského vytváří spletitý řetězec podobných otázek a nabízí celou škálu často protichůdných odpovědí. Středobod příběhu tvoří postava renomovaného psychiatra (Martin Huba), morální autority, který má u příležitosti výročí založení republiky získat významné státní ocenění. Právě připravovaný slavnostní akt se stane katalyzátorem událostí, které na povrch vyplaví hříchy minulosti, jež mu můžou zlomit vaz. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (747)
Strašně silný námět, ale zpracování tak napolovic. Některé scény zase prozrazují Hřebejka, jak jsme ho znávali v časech Musíme si pomáhat. Jiné (hlavně scény rodinné) občas zavanou následky jeho nedávných zábavních kašírek. Hlavně úvod se tahá v bezpohlavní křeči a podivně afektovaných výrocích. V dalším průběhu vytane spousta zásadních otázek, které film dokáže zúročit tak na půl. Závěr symptomaticky uvízne mezi skvělým náznakem a doslovným patosem, který zachraňuje jen výtečný Huba. Z jeho úst totiž zní i násilné větné konstrukce hladce. Celkově bych tak Hřebejkův výtvor zařadil na třetí místo za Protektora a 3 sezóny v pekle. Přitom svým aktuálním námětem měla Kawasakiho růže brát na zteč zlato. Na film, který otevírá jedno z nejpalčivějších témat současnosti, totiž víc mluví, než skutečně říká. Ale nešť, respekt si Jarchovský i Hřebejk zase po letech zaslouží – už jen proto, že problém udavačství líčí komplexně. Kéž by však jejich snímek přinesl tak sugestivní očistec, jako německé Životy těch druhých. Pořád se je co učit. ()
I tváří v tvář zlu má člověk volbu. Není nevyhnutelné žít jako slaboch…. Láska prý hory přenáší…. přenese několik lidí přes práskačský svazky? Zajímavá filmařina – něco jiného snad nikdo nečekal. Síla dialogů a monologů o lidech a morálce let minulých má posloužit jako memento proti ztrátě kolektivní paměti. Je to téma ze života. ALE….kdo za pár let pochopí, proč člověk mohl udělat takovou věc? Co budou příští generace vědět o slabosti? A jak my dneska poznáme, kdo je a kdo není svině? Hřebejk a Jarchovský se nebojí o minulosti mluvit. Což je dobře. Spíš jde o to, jestli má pro vás cenu tohle poslouchat. Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Máte za zeťáka debila. 2.) Chci se naučit vést výslech. 3.) Nevím, z čeho se dělá ,,sobeckej“ guláš. 4.) Kámoši v Bartolomějský mi říkali ,,DOKTOR“. 5.) Chci vidět doktora Sovu jako hajzla. PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()
Pravděpodobně nejupřímnější český film za několik let. Pod pozlátkovým obrazem, blyštícím se téměř bezchybnou stylistickou režií se ukrývá tolik dechberoucích dialogů a monologů, že jsem téměř nestačil popadat dech. Jestli se Hřebejkovi něco povedlo na výbornou, tak je to přirozená realističnost všech postav. Ty v sobě mají nejen mnoho "dobrého", ale i naturalisticky "zlého", a žádná bytost na plátně zde není černobílá. Naopak, takovou paletu barev jsem na evropské poměry doposud nezažil. Výborná selekce herců. Scéna matky s dcerou v lesíku byla hodně silná, zapamatováníhodný je také hořkosladký konec. Drama jako vyšité (od režiséra převážně komedií to byl odvážný krok), na jaké nezapomenu, a jež doprovází onen zvláštní pocit, že i když je nadprůměrné kvality, do nebes jej vynášet nebudu. Líbilo moc, ale něco chybí. Napodruhé snad zjistím, co. ()
Další ze subjektivních výkladů naší historie stálými samozvanými vypravěči je na světě. A my tleskáme, plácáme a ceníme, jen nám ruce mohou upadnout. Ale za co? Za rozpadlé puzzle příběhů, za které by se musely stydět i bakalářské povídky? Nechtěl jsem tě nervovat, když jsi byla nemocná, ale když jsi konečně zdravá, tak ti tedy konečně říkám, že jsi kráva a vracím se k bejvalce. * Nenávidím svého tchána, tak se mu podívám na zoubek. Zneužít k tomu vlastní povolání je přece lidské. * Bála jsem se o matku, tak jsem začala jíst a krást čokoládu. O minulost své rodiny se nezajímám, proč jako? * Jsem blondýna v médiích a mám tedy patent na pravdu. Co na tom, že si tím pomohu k plné postely? * Jsem emigrant, jsem na to hrdý, vy, co jste tu zůstali, jste všichni svině. Půjdete se mnou na kafe? * Zatloukám, tedy jsem. * Díky sledování Na plovárně jsem se rozhodl diametrálně změnit svůj život a tímto se veřejně omlouvám. * Víte, co mi můžete? Mediální chátra si na mě nepřijde. A taky, že ne. A ti herečtí recestisté si půjdou změnit povolání nebo se vrátí tam, odkud přišli. Ihned! Ještě, že jsem na to nešla do Otavy, ale jen do Busu. #kinobus ()
Za stovku bych na to nešla, vážení. Tímto děkuji, že nás Hřebejk přišel navštívit do školy a film promítnul. Bylo mi chvílemi líto, co všechno musel absolvovat, aby na film sehnal 20 milionů. Finance na český film se shání očividně velmi špatně. Takže promítat to zadarmo by nebylo optimální, protože jak pravil režisér po skončení projekce: "Choďte na český filmy, na jakýkoliv, podpořte je". První polovina byla strašně nudná a zdlouhavá... Měla jsem pocit, že bych stihla složit Kawasakiho růži aspoň třikrát:P Utkvěla mi emotivní scéna hádky v lese a předčítání sprosťáren. A jenom proto, že StB je delikátní téma, v mnohým stále živé, tak tomu nepřidám. Zpracováno je to velmi průměrně. Zase tu projevila česká malost... A Jarchovského slabý scénář. Nevěra, milenka, nádor, problémy s pubertální dcerou. Co dál film nabízí? ()
Galéria (25)
Zaujímavosti (16)
- Kawasakiho ruža je najzložitejšia japonská skladačka z papiera. Preto je názov filmu metafora, ktorou chceli tvorcovia podčiarknuť zložité skladanie príbehu. (Very_kuul)
- Rozhovor s Bořkem (Antonín Kratochvíl) se natáčel v klubu Avion v Praze Holešovicích, ve stejných prostorách a ze stejného pohledu kamery, jako se točí pořad Na plovárně (od r. 1988). Záměr tedy byl evokovat tento pořad. (sator)
- Při natáčení Kawasakiho růže používá Hřebejkův filmový štáb poprvé digitální technologii a snímá na 2 kamery. Odpadá tak tradiční omezení filmovou surovinou a lze tak točit i scény, které nejsou nezbytné, vznikají varianty, ke kterým by režisér nepřistupoval, pokud by byl limitován materiálem. [Bontonfilm] (POMO)
Reklama