Anděl pomsty

Vykastrovaný rape-revenge. Málo 'nasty', těžko k uvěření, herečka víceméně ošklivá. Zápletka: New York, počasí nic moc. Němá nevinná švadlena je znásilněna a dostane slíbeno, že bude znova. Zdrcená přijde domů a co nenajde - je znásilněna podruhé někým jiným, tomu se říká den na píču. Nedá se ale. Praští ho po hlavě žehličkou a odtáhne do vany, v práci je pak mimo, přijde domů a týpka pěkně nařeže, přesto ho do ledničky narve tak tak. Tahle celá zkušenost ji ale posune od sebeobrany ke střílení všeho, co má koule. Takže zbytek si podává chlápky různě po městě a na konec to rozjede ve velkym. No. Podobných filmů už jsem viděl dost na to, abych se s tímhle nespokojil. Není to nuda, má to své momenty, ale prostě celkově říkám že průměr. Něco tomu chybělo. (20.05.2009)

Thana měla opravdu smolný den. Po děsuplném zážitku si dala repete, ale násilník na to doplatil. Jenže jedna věc je vzít někoho po hlavě a druhá napytlovat ho. Z Thany se stává vražedkyně posedlá muži. A protože nehodlá čekat, až ji zase nějaký překvapí, vydá se sama na lov. Svým způsobem zvláštně syrový film, kdy konání Thany je zcela nekompromisní. Kromě hereckého výkonu zaujme hudba a kamera. Na halloweenskou párty si na sebe vezme kostým jeptišky, což se dá chápat symbolicky. Její pohledy pátrající po mužích připomínají Gorgonu Medusu hledající své budoucí oběti. Jediné, co mi vrtalo hlavou, kde stále brala náboje do pistole. Pomsta chutná sladce, ale dláždí cestu do pekla... (15.08.2020)

Nakonec z jakýchsi iracionálních sympatií tady tomu vysázím 4 rudé (v rámci subžánru samozřejmě).. Něco do sebe to totiž fakt má... Sice se tady zase jednou potvrzuje jakým pokladem byla svého času Christina Lindberg, která měla v sobě zcela přirozeně to (a mnohem více) o co se tady marně snažila Z. Lund..a celé je to vlastně vykrádačka (nebo pocta) starých (rape´n´) revenge klasik, ale rozumná minutáž, přímočarost, němost protagonistky, fajn hudba a špinavá newyorská atmoška z toho dělají překvapivě koukatelnou a zábavnou záležitost.. (12.08.2020)

Ferrara už ve své rané tvorbě ukazuje neuvěřitelný cit pro autorskou práci se žánrem. Zdánlivě se v případě filmu Ms. 45 jedná "pouze" o exploatační revenge pecku (i tak by obstála na výbornou), ovšem tento film jde dál. Nebo lépe řečeno: není to případ filmu, který by vycházel z žánru a posouval jej mimo jasně vymezené žánrové vody, spíše osciluje mezi nabízením atrakcí a jejich reflexí. Cítíme tu nejen Taxikáře či Přání smrti, ale při pozorném soustředění na formu i to, že podobné prostředky, jaké využívají často béčkové žánry (rychlé zoomy či střihy sloužící k vyvolání šoku a napětí...), byly vlastní už i novovlnným filmařům (viz Truffautův nejvíce Hitchcockovský film Nevěsta byla v černém). Zde naopak vidíme pečlivě budovanou mizanscénu, promyšlenou práci s detaily nebo pomalé kamerové jízdy - tedy prvky ne až tak vlastní exploatačním filmům. Toto formální napětí mezi "vysokým" a "nízkým" je ovšem svým způsobem i tématem filmu, který je zcela zaměřen na hlavní hrdinku. Nejde tu však o psychologickou studii, která by film "povyšovala" nad sled atrakcí, jde o oscilaci mezi ublíženou němou dívkou nenávidějící muže a sebevědomou femme fatale fascinovanou a posedlou mocí a možností zabíjet muže. Její vrcholně stylizované jednání (rudé rty líbající při nabíjení láskyplně kulku za kulkou či de nirovsky vyšinutá scéna s pistolí před zrcadlem v kostýmu jeptišky...) působí místy vpravdě démonicky, nejde tu však jen o poukaz na patologické chování, které by ji mělo částečně ospravedlňovat; jde tu i o poukaz na filmové zobrazování násilí, na fetišizaci žen a zbraní (neboť Thana vše promýšlí a sama má z toho potěšení, je fetišistkou stejně jako potenciální filmový divák). Ferrarovi se tak daří bez jakéhokoli moralizování či vysvětlování a naprosto nenásilně (jak paradoxně trefné slovo) pracovat s žánrem a zároveň reflektovat, jak působí na diváka. (08.12.2007)

V roce 1981, údajně nejnásilnějším v historii New Yorku, natočil Ferrara svůj kompilát vigilanťáků a rape and revenge snímků ze sedmdesátek. Z Přání smrti a Taxikáře si půjčil zabordelený New York zabydlený násilníky a slizouny (plus scénu nacvičování střelby před zrcadlem), kde civilním hrdinům nezbývá než vzít právo/zbraň do vlastní rukou, a ze švédského Thriller: A Cruel Picture opakovaně zneužitou němou dívenku a zpomalenou finální střílečku. Na rozdíl od svých lokálních předchůdců akcentuje sexuální útočnost mužů vůči ženám, od catcallingu po znásilnění - byť dvě různá znásilnění během jednoho dne se zdají být poněkud přehnaná. Příběh je pak dost silné slovo pro sérii znásilňovaček a střílení prakticky bez jakýchkoli dějových zákrut a nebo uvěřitelné postupné proměny hrdinky a jen s minimem dialogů, kdy hrdinka komunikuje de facto jen střelbou. Ferrara to kompenzuje výpravou špinavého osmdesátkového New Yorku, snaživou kamerou, dobře vybranou představitelkou hlavní role a stylovým zpomaleným závěrečným masakrem na maškarním večírku. A cool plakátem. (05.04.2019)