Hrdina má strach

Kdo má rád film a Česko(-Slovensko), tak si čas po času pustí nějakou "šedesátku". A "Hrdina" má, kromě strachu, už i všechny rysy české nové vlny: vtip, satiru až sarkasmus, problematizování reálné politiky (stranovlády), nezbytná porce absurdity, snaha být vždy nad věcí (byť se to většinou nedaří) atd. - určitě to mnozí popsali obšírněji a rozverněji. Rudolfa Hrušinského bych v roli tohoto hrdiny obzvlášť nevyzdvihoval. (28.05.2014)

Filipova skvělá temná satira se nechá dlouho prosit o pointu, jakkoliv v průběhu vypravování sama nabízí řadu smysluplných a různě posilujících i demoralizujících vyvrcholení. Ústřední hrdina, hrdina svého druhu, trasuje svými – dílem sebeironickými, dílem „marloweovsky“ ironizujícími – výroky své existenční teritorium, které jako špinavé zrcadlo nastavuje rozpačitému dnešku plnému bohorovným hemžením ustrašených, pokouší štěstí, zkouší se obrátit se v příliš těsném sevření spokojeností a vyvažuje všechny své ztráty, jimiž společensky rostl, eventualitou iracionálního zvratu, nejčastěji vpádu do náručí vypelichané sekretářky nebo neopeřeného třeštidla. Halucinace, která nakonec film uzavře, musí vzhledem k nabízejícím se cestám zákonitě zklamat. Měl by po ní následovat dvouminutový sivý záběr na oponu s nápisem „přestávka“ a po tom dýchavičném stoupání v první polovině skličující sestup do úzkosti – třeba skutečně na stavbě… Přesto mě Rudolf Hrušínský jako vždy uchvátil – a i jeho přičiněním jsem při sledování tohoto filmu nesvědčil čemusi minulému, ale naopak sledoval to nejpřítomnější. (07.05.2018)

Bol som mimoriadne zvedavý na film, o existencii ktorého som nemal ani tušenia. Pritom bol jedným z filmov, ktoré v priebehu šesťdesiatych rokov ako tykadlá ohmatávali, kam až je možné zájsť v kritike režimu a tiež aké inotaje bude nutné použiť na oklamanie cenzorov. Nakoniec sa to ako-tak podarilo a vznikol film, ktorý stojí a padá na výkone Rudolfa Hrušínského so známymi sekundantmi. Ten je ako obvykle skvelý, ale znázornenie vnútorného hlasu mi po chvíli pripadalo pomerne nešikovné. Vcelku som bol spokojný, aj keď si myslím, že film osloví divákov, ktorí tú dobu prežili, nie ich potomkov. (17.05.2019)

"Samej dělnickej původ.  Jenomže nás všechny sežral tady ten honosnej  barák, pár mramorovejch zdí zmohlo šest set dělnických kádrů. A teď jde o abych se tvářili, že o tom nevíme. No  tak se tváříme." V kulisách Černínského paláce můžeme být svědky moc vydařené satiry na socialismus, která je ale v lecčems vlastně satirou nadčasovou. Vždyť ono to s tou byrokracií, papírováním a sháněním podpisů do dnešních dnů zas tak moc nezměnilo...:D  Jinak Rudolf Hrušínský je zde přímo roztomilý, zejména když veškeré to dění kolem sebe každou chvíli ironicky komentuje přímo do kamery divákovi . (18.04.2022)

„Kalič, co to je?“ - „Ten kdo neví, co je to strach.“ Drobet se nám za ta léta význam slov posunul…Františka Filipa beru jako TV tvůrce, ovšem Utrpení mladého Boháčka a Příběh dušičkový mi ukázaly, že svého času měl na víc než jen filmy pro televizi. A tohle dílko to jen potvrzuje. Ačkoliv v tomto případě se pustil do pěkně kousavé a svým způsobem až nečekaně odvážné satiry. A i když je kapánek hořká a mrazivá, udržuje si po celou dobu velkou míru zábavnosti. Mohou za to hlavně zdařilé dialogy (nejen ty filozofické o strachu) a herecké obsazení. Hrušínský (obracející se k publiku) tu předvádí 1 ze svých nejlepších výkonů vůbec, ovšem i pánové Sovák, Pešek, Prachař, Deyl či Šmeral snad ani nemohli být do rolí lépe vybráni. A skoro až snový konec se též povedl, Honza sice potřebuje „úplně jiný lidi“, ale v tom je ten háček (plus nádherně výmluvný výraz na závěr…). Slabší, ale přesto plný počet. „Přece je v zájmu všech, aby se odhalila pravda, ne?“ - „To je čistě teoreticky vzato neobyčejně správné…prakticky úplnej nesmysl.“ (27.01.2019)