Polytechnika

Villeneuve se u tohoto smutného příběhu kanadských dějin vysloveně vyřádil. Nejen, že si pohrál s černobílým filtrem, ale ještě k tomu do 70ti minut dokázal dát tolik emocí, že i když mi ty postavy nic moc neříkali, tak jsem ke konci filmu byl emocionálně úplně v prdeli. A to i přesto, že jsem tušil, co se bude dít. Zároveň jsem se ale snažil pochopit, co má útočník v hlavě a to jsem nakonec nepochopil. Takže nakonec depresivní průměr za tři brokovnice. Nedoporučuji pouštět před spaním. (20.02.2018)

Dosti hutné, silné téma. Bylo mi během sledování těžko. Přijde mi, že mohlo být téma vyváženo nějakým polehčujícím motivem. Nějakou světlou nadějí, aby to bylo dílo univerzálního charakteru a poselství. Proto hodnotím průměrně. Zfilmované jako dokument to bylo kvalitně, jen tomu chyběla křehká pocta duším, kterým byl film věnován. Třeba barevný závěr v podobě letících motýlů, ptáků. Letadlo plachtící skrze mraky. Něco takového (ve spojistosti s ženami, studentkami inženýrství, oběťmi antifeministického fanatika). (18.08.2017)

Vyčítat filmu, že ke svému předmětu přistupuje sentimentálně a že nepřináší nic jiného než ostatní snímky pojednávající o střelbách na školách, je neadekvátní, protože "Polytechnika" není zamýšlená pro festivalový trh, nýbrž vznikla především pro Kanadu, potažmo Québec. Film otevírá mnohaleté tabu střelby na tamní polytechnice, což nevyhnutelně předjímá tryznu i pozitivní vyznění pro budoucnost zasažených. Přesto Villeneuve dokáže do filmu dostat i mrazivý pocit z náhlého prolomení obyčejné každodennosti do ztráty bezpečí vnímaného jako samozřejmost (nejen v paralyzující úvodní sekvenci). Abstraktně vyšinutá, ale důsledně naplňovaná motivace vraha navíc celému dění dodává hororový nádech (ve smyslu rozpadu racionality). Šovinistické východisko se překlápí do tradiční polarizace mužů a žen coby pachatelů násilí a nositelek života, což na jedné straně lze vnímat konzervativně, ale právě kontrast dvou zatvrzelých ideálů vlastně odkrývá jejich sílu, která se může vést libovolným směrem a k protilehlým cílům. (09.07.2011)

Villeneuve si ve svých začátcích začal s filmem skrze v našich končinách absolutně neznámý, byť rozhodně drsný a neodpustitelný čin. Jeden magor, který se nemohl ani v nejmenším spokojit s existencí feminismu, se rozhodl obětovat i svůj vlastní život proto, aby ze světa sprovodil několik mladých nadějných vysokoškoláků, mezi nimiž se nacházelo množství žen, jež se rozhodly vydat kariérní cestou v doposud spíše mužském prostředí. Celému šílenému incidentu hodně přidává černobílá kamera a velmi řídký výskyt jakýchkoli dialogů. (05.06.2020)

Polytechnika je pro mě přímo modelovým příkladem toho, jak by se o podobných událostech (střelba na škole) točit nemělo. Film v posledku nepřibližuje ani osobu pachatele - o kterém si odnesete leda to, že nenáviděl feministky a.k.a. ženy (to, kde se tato nenávist vzala, však nerozpracovává); ale co hůř, ani oběti jeho útoku – které až na dvě výjimky (u kterých nerozpoznám, nakolik mají, či nemají svůj předobraz mezi reálnými přeživšími; přiznávám, že tyhle postavy chápu spíš jako hypotetické ilustrace toho, jak (ne)zpracovat trauma) redukuje na rozstřílená těla. Sice ani tentokrát Villeneuve nezapřel své režijní mistrovství, ale k čemu to, když film neslouží pietním účelům (nepochybuju, že by chtěl, je na to však na jedné straně příliš naturalistický, až exploatující, na druhé pak formalisticky chladný), nýbrž toliko tomu, aby ztvrdil Vill.-ův spravedlivý hvězdný status. 40 % (05.12.2023)