Polytechnika

Umně vyvolaná deprese a pocit bezradnosti se Polytechnice rozhodně upřít nedá, stejně jako velmi osobité formální hrátky s prostředím, úhly kamery a měnící se subjektivní perspektivou tří hlavních protagonistů - vraha, ženské oběti a mužského svědka. Villeneuve se tím snaží dosáhnout osobnějšího přístupu a větší emocionální odezvy, ale v nastoleném formálním měřítku, kdy akt násilí nastupuje na scénu až nečekaně brzy a styl se spíše zaměřuje na dynamizaci děje v podobě překrývání nejdramatičtějších událostí nežli na užší propojení s oběťmi, mu to moc nejde (nejvíce napínavé sekvence jsou ty, které aplikují hkediskové záběry, ale bohužel jich je příliš málo). A zatímco napojení na psychiku vraha v úvodu docela funguje, hlavní ženská hrdinka je nezajímavá a závěr mě příliš nezasáhl (a mužský klaďas je podivně odbytý). Každopádně je na tom vidět Dennisovo režijní nadání a pro jeho zanícené fanoušky určitě vhodná expozice do jeho tvorby. (28.09.2018)

Villeneuve se u tohoto smutného příběhu kanadských dějin vysloveně vyřádil. Nejen, že si pohrál s černobílým filtrem, ale ještě k tomu do 70ti minut dokázal dát tolik emocí, že i když mi ty postavy nic moc neříkali, tak jsem ke konci filmu byl emocionálně úplně v prdeli. A to i přesto, že jsem tušil, co se bude dít. Zároveň jsem se ale snažil pochopit, co má útočník v hlavě a to jsem nakonec nepochopil. Takže nakonec depresivní průměr za tři brokovnice. Nedoporučuji pouštět před spaním. (20.02.2018)

Polytechnika je pro mě přímo modelovým příkladem toho, jak by se o podobných událostech (střelba na škole) točit nemělo. Film v posledku nepřibližuje ani osobu pachatele - o kterém si odnesete leda to, že nenáviděl feministky a.k.a. ženy (to, kde se tato nenávist vzala, však nerozpracovává); ale co hůř, ani oběti jeho útoku – které až na dvě výjimky (u kterých nerozpoznám, nakolik mají, či nemají svůj předobraz mezi reálnými přeživšími; přiznávám, že tyhle postavy chápu spíš jako hypotetické ilustrace toho, jak (ne)zpracovat trauma) redukuje na rozstřílená těla. Sice ani tentokrát Villeneuve nezapřel své režijní mistrovství, ale k čemu to, když film neslouží pietním účelům (nepochybuju, že by chtěl, je na to však na jedné straně příliš naturalistický, až exploatující, na druhé pak formalisticky chladný), nýbrž toliko tomu, aby ztvrdil Vill.-ův spravedlivý hvězdný status. 40 % (05.12.2023)

Vizuálne naozaj veľmi silno precítené, tá čiernobiela vizualizácia ešte viac zvýraznila tú melanchóliu. Ale osobne som očakával, že v tom bude oveľa viac zvýraznený nejaký psychologický rozmer postáv. Z tohto pohľadu teda zavládlo trochu sklamanie, lebo okrem tej emočne vypätej atmosféry to postrádalo taký ten epický nádych, ktorý by dokázal vytvoriť oveľa konzistentnejšie dielo. Denis Villeneuve je pán režisér, no v tomto prípade mi tomu predsa len chýbali spomínané esencie. Ale inak dosť smutný a melancholický príbeh, no aj také žiaľ život prináša. (12.12.2014)

Promyšlený úder na diváka, rovnou od prvních minut filmu se ozývá střelba, teprve potom nahlédneme do toho, co jí bezprostředně předcházelo. Mám výhrady vůči kameře, zbytečná černobílost ještě nikdy z žádného filmu umělecký zážitek neudělala. Navíc stylizovat brutální násilí do uměleckého hávu mi přijde poněkud unapetitlich. Na druhou stranu však musím vyzdvihnout konfrontaci blazeovaného poklidu, který je náhle postaven před brutální zlo. (04.12.2022)