Utrpení mladého Boháčka

Utrpení mladého Boháčka je snád jediným filmom v historii kinematografie, kde sa musí vždy aspon jedna postava v každej scéne fimu cítiť trápne. Velakrát úplne všetky. Len tá starostlivá mamička to berie ako súčasť "plánu". Tak teraz neviem, či je posolstvom filmu to, že rodičia by sa nemali starať do záležitostí svojich detí a nechať ich žiť svoj život po svojom, alebo že ich pomoc je nepostrádatelná. Boháček je prípad sám o sebe, takže tu sa to určuje dosť ťažko. Divák nevie, ako film skončí a to sme pri niečom, čo sa s troškou fantázie dá nazvať romantická komédia. Ja by som mal jasno, komu dať prednosť (zarátavam aj karty) a som rád, že sa môjmu vkusu nakoniec prispôsobila aj Landovského postava. (18.04.2014)

Onen nemotorný chasník je předkládán jako více-méně normální typ („jeden z nás“), zároveň ho však od začátku nemohu vnímat jinak než jako devianta (nedůtklivá rádobyvzdorná oběť mateřské péče s extrémním nezájmem o ženy). Tato rozpornost zpočátku hatí věrohodnost jeho komediálního potrefování (zvláště chybí-li jakákoli kvalita, která by mu mohla propůjčit právo na deviantnost). U Landovského je však možné cokoli, tudíž to žeru. Všechno se schová za mámu, hlavně se taky musí všechno schovat před mámou. Ostatně tento deviant je charakter a svým způsobem gentleman, jinak by totiž po přiznání ženě, že nesnáší ženský, neodpověděl na její otázku proč „co je vám do toho“. Později se ukáže, že je to právě ono bytí společensky deviantním outsiderem, které tohoto mladého traktoristu disponuje k proniknutí k čemusi pravému v náhodném skorovztahu se světa znalou, inteligentní, zklamávanou leč vždy nad věcí jsoucí slečnou ze svobodomyslných kruhů. A naopak, totéž s ním nalézá ona. Cosi, co u svých, u „normálních“ nemají šanci nalézt. Ne proto, že by to nemohlo být, ale proto, že neexistuje cesta. Na jedné straně hypertrofované etiketální ohledy v kravíně (ecce, homo socialisticus rusticus), na druhé povrchně přízemní zájmy u rafinovaněji fundovaných frikulínů (ecce, homo liber). Tedy ne, že by toho „čehosi pravého“ ti dva spolu dosáhli – propast mezi nimi je přece jen nepřeklenutelná -, ale bylo jim dáno to alespoň zahlédnout. Paradoxně díky grotesknosti jejich seznámení, přičemž „běžně“ by se tito dva spolu seznámit vůbec nemohli. Nevěsta z kravína však rovněž „začne chtít“. Obě slečny jsou krásné a sympatické, což činí celou zápletku stravitelnou, o to však zapeklitější. Vytváří se neřešitelná rovnice: máma chce nevěstu, nevěsta ženicha, ženich svoji falešnou sestřenici. Řešení je na ní a tak slečna disponující moudrostí světa vrací vše do náležitých kolejí. Náležité koleje však nevedou k happyendu, pouze se sbíhají a rozbíhají v nekonečnu. Zbývá trapnost a smutek, náležité je rozpoznáno coby nenáležité. Končí sranda, začíná utrpení mladého Boháčka. Držme jim všem palce. /// Dnes už by takový příběh nebyl možný, tehdy to ještě šlo. Co se to stalo, že během čtyřiceti let přestaly platit osobnostně-konstitutivní společenské podmínky platné po staletí? Ne, že by byly „správné“. Ale byly nějaké. Budiž mi z této posice dovolena trocha nostalgie: V některých nejzdařilejších scénách pojednávaná komedie odhaluje (zřejmě nezáměrně) dojemný fakt, že společenským ideálem onoho pokročilého hominis socialistici je buržoazní standard (o nějž se klopotně snaží), zatímco mladí pohrobci buržoazie (včetně těch, kteří jsou tak pouze označováni socialistickou propagandou) tímto standardem ostentativně pohrdají. (13.08.2011)

Maminka má ze svého Tondy velkou radost. V jejich bytě, který ženské oko dosud nespatřilo, se najednou objevily dvě sympatické děvy a to by bylo, aby Tonda neskončil v chomoutu. Internetová známost Janinka, vybavená nezbytnou znalostí dojení, by byla skromě ochotná s občas vybuchujícím sympaťákem strávit společný život, ale ten se právě zakoukal do světácké stopařky Květy žijící v exotické Praze. Mamince je zcela jedno, která slečna učiní Tondu manželem - důležité je, aby obě neutekly pryč. (21.06.2009)

Landovský mi nikdy sympatický nebyl, takže jsem se tomuto filmu dlouho vyhýbal. Nicméně, buď je geniální herec, nebo mu byla role Tondy psaná přímo na tělo. Byl totiž natolik přesvědčivý, že jsem mu toho hulváta s velkým srdcem, sežral i s navijákem. Ale ani tak skvělý výkon nezastínil ostatní herce. Zázvorková, Rázlová i Kotrbová, byly toho hereckého koncertu nedílnou součástí. Ale ten festival trapností, který k životu patří, je stejně tak dílem režie a scénáře. Zcela banální příběh zachycený tak, že se jeho sledováním bavíte, ale současně je vám těch postaviček líto. A přejete jim, aby to dobře dopadlo. Postavy Jany mi bylo líto obrovsky. Málokdy ve mě film probudí tak velkou vlnu empatie. Asi i proto, že se ta odzbrojující bezelstnost vytratila nejen z venkova, ale vlastně obecně ze světa lidí. Takové filmy pak slouží jako paměť duše národa a současně nastavují zrcadlo každému z nás, protože i v takových postavičkách najdeme kus sebe. Filmy, jako Hoří, má panenko, Homolkovi aj. (28.06.2022)

Seznamte se s Tondou. Na první pohled nevycválaný buran, ovšem na druhý pohled citlivý mladý muž. Ryzost jeho srdce vystupuje ve srovnání s trampskými intelektuály hledajícími jenom vulgární povyražení pod širákem. A proto dívky, husu do tašky a hurá do pohraničí, do míst s čistým vzduchem, kam nepronikne zkaženost města, kde není místo pro uslintané flirtování, protože zde roste socialismu budoucnost. Tato výchovná konstrukce je natočena formanovským stylem, takže patří k tomu lepšímu v oblasti českých komedií. Nesnaží se o hrubozrnou satiru, neutíká do sci-fi, jen je bezzubě televizní. (11.06.2010)