Réžia:
David FincherScenár:
Jim UhlsKamera:
Jeff CronenwethHudba:
The Dust BrothersHrajú:
Edward Norton, Brad Pitt, Helena Bonham Carter, Meat Loaf, Jared Leto, Zach Grenier, Holt McCallany, Eion Bailey, Richmond Arquette, David Andrews (viac)VOD (3)
Obsahy(2)
Filmová ikona konca deväťdesiatych rokov o absolútnej strate hodnôt, anarchistických hlbinách v každom z nás a živote v permanentnom déjà vu konzumnej spoločnosti. Mainstreamový film, ktorý úplne narušil pravidlá mainstreamu ukázal na veľkom plátne šokujúce násilné scény, obnažené pohlavné orgány a inteligentný terorizmus. Komplikovaná dejová skladačka adaptujúca rovnomenný a podobne prevratný román Chucka Palahniuka pracujúci s odvekým motívom dvojníka. Katalógy z IKEA, Meat Loafove poprsie, päste v tme, tučniaci, liposukcia a mydlo. Snímka, ktorý bude za sto rokov vo všetkých učebniciach o dejinách filmu. (ASFK)
(viac)Recenzie (1 970)
No, až dokonce jsem nepochopil, co je na tomto filmu tak zvláštního a skvělého. Nakonec jsem pochopil. Edward Norton a Brad Pitt hrají opravdu exkluzivně, Helena Bonham Carter mi už tak úžasná nepříšla, ale celkový dojem stejně stál za to. A David Fincher opět nezklamal... ()
Jestli jsem čekla cokoliv, tak ne tohle. Ať žije schyzofrenie, díky ní budeme bez dluhů. ()
Fincherovská úchylnosť... Nie je to zlé, ale miestami dosť uletené a nezachraňujú to ani skvelí herci, či už Norton, Pitt resp. HBCarter. ()
Fight Club mě chytil za srdce a rozbil ho na padrť. Něco tak úžasného jsem rozhodně nečekal. Srdce prasklo nadšením, po těle se mi rozlil úžas a já jen seděl a vychutnával si každou chviličku. David Fincher mě opravdu nepřestává udivovat jen tak dál. Brad Pitt nikdy nebyl zrovna můj největší favorit, ale tady musím dát klobouk dolů stejně jako u Benjamina Buttona. Zvláštní že jsem náhodou narazil na tyhle filmy takhle krátce po sobě. : ) ()
''It's only after we've lost everything that we're free to do anything.'' ()
Kdo nečetl knihu...nepochopí moje (jen tak tak) tři hvězdy. Za velice dobrý pokus. ()
Poprvé, podruhé, možná i potřetí jsem se rozplýval nad úžasností tohoto díla. Jenže nedávno jsem s Fight Club pustil znovu. A přemýšlel. Konec filmu úplně vyvrací předchozí rozpolcenost a záhadnost snímku. A samotný konec proto už ztrácí trošku na dramatičnosti. Dokonce bych i pochyboval nad hlubším poseltství snímku (tedy kromě ztvárnění vnitřního souboje v každém z nás). ()
Jeden z 1000ce filmů, od kterého se nevyplácí odcházet předčasně! ()
10/10 - Nejlepší film Davida Finchera, nejlepší scénář, jedny z nejlepších rolí hlavních představitelů a celkově absolutní filmovej klenot... Jeden z mejch nejoblíbenějších filmů s dokonalou myšlenkou, skvěle vyprávěnym příběhem, perfektní kamerou a efektama, nejen zvukovejma ale i těma ostatníma, na vysoký úrovni. Film nabízí spousty otázek a po extra nadupanym konci neni moc prostoru přemejšlet o něčem jinim než o Fight Clubu a mejdle z lidskýho tuku za dvacet dolarů... Vyšperkovanej film bez jakýhokoliv natahování a náznaku hluchýho či nudnýho místa... ()
Clovek na to kouka a rika si celou dobu "co to ku*va je?!", tak v pulce filmu vam to dojde, ale porad tomu neverite a pak to najednou skonci a vy nevite, co si mate myslet. Asi jsem to mel videt o par let driv. Dneska uz jsem o kus dal (o par jinych snimku dal) a nejak mi tohle nesedi uplne. I tak je to ale dost na ****. ()
Klobouk dolů...Konečně někdo dokázal zfilmovat knihu a neuškodit jí:) ()
Tak tenhle film mě asi tak po 5ti minutách přikoval do gauče a už nepustil. S nadšením sem hltal všechno co sem viděl a čekal na to co ještě přijde. ()
„Hey, you created me. I didn't create some loser alter-ego to make myself feel better. Take some responsibility!“ Od Fight Clubu som čakal, že to bude iba športový film, kde hlavnou prioritou budú pouličné súboje. Na šťastie som sa mýlil. Tu som sa po prvý krát „stretol“ z Edward- om Norton- om. Tento snímok je proste geniálny. Je tu všetko, čo som očakával, ale aj neočakával. Film má taktiež slušné pasáže, na ktorých sa dá dobre a hlavne s chuti zasmiať. Fight Club úplne prekonal moje očakávania, a tým sa zaradil na špičku skvelých filmov, ktoré som videl... ()
Z Klubu rváčů si pamatuju výrazně jen asi čtyři věci. Mýdlo, Pittovo zažloutlé sako, jeho permanentně pološílený výraz a rozbité huby. I to stačí na to, abych ho zařadil mezi nezařaditelné filmy, které si zrovna nebudu pouštět o víkendu, abych se pobavil, ale hodnocení musí být = plný počet. ()
I když sem se na tento film dostal teprve nedávno je to docela lahůdka a vůbec mi nevadilo, že už tak od třičtvrtě jsem věděl, jak to dopadne. Film má skvělé herecké obsazení skvělou režii Hudbě nelze nic moc vytknout a jinak celkově je na co koukat. Parádní film, který není zas tak pro všechny ale určitě se u něj pobavíte. ()
Haha. Připadlo mi to jako svérázně pojaté zpracování Frommovy knihy "Mít nebo být". Pochopil. Líbilo. Jdu dělat mydlo. // Docela by mě zajímalo, jak vypadalo na té průmyslové kameře, když po něm ten výplod mozku hodil v reálu botu :) ()
Kdybych tenhle film měl okomentovat jedním slovem, pravděpodobně bych i přes své pestré znalosti nenalezl tak sprostý výraz. Já nevim no... vždyť ten film je tak hloupej a předvídatelnej že se stačí dívat tak 10 minut a člověku vše dojde. Nemluvě o tý hromadě rádoby cool keců. ()
ČSFD by tuto stránku mělo smazat, protože o klubu... ehm, se prostě nemluví! Jednoduše první pravidlo, tečka. A pět hvězdiček k tomu. ()
Brilantně podchycená, celou stopáž hutná výpověď o problému společnosti, v ostrých hranách hladce přecházející v efektní pointu a závěr. A navíc pointu pro mne nečekanou, což vždycky potěší :). A s množstvím skvělých detailů jako bonus. Rozumím dalšímu filmovému kultu. ()
Dlouho jsem neviděl film s tak pestrou filosofickou paletou. :) Vidět v jednom uceleném příběhu prvky nejrůznějších filosofů a směrů se mi poštěstilo asi poprvé, Dostojevského, Marxe, Nietzscheho, Freuda, Fromma, Marcuseho, Camuse, solipsismus či stoickou vyrovnanost v jednom úhledném balení? Nemožné? Asi ano, nebýt příběhu o muži, otročícím v kanceláři, kterému jeho druhé „já“, poněkud eufemisticky vyjádřeno, maličko přerostlo přes hlavu. Marxovské konstatování v duchu teorie odcizení člověka spojená s Frommovou kritickou definicí člověka vygenerovaného konzumní společností jakožto subjektu definovaného na základě toho, co má, než čím je: Nejste to, co děláte. Nebo množstí peněz, které máte v bance. Prvky Marcusova jednorozměrného člověka: Jsme konzumenti. Jsme vedlejší produkt posedlosti životním stylem. Vražda, zločin, chudoba. Tyhle věci mě nezajímají. Zajímají mě časopisy o slavných lidech, televize s 500 kanály, něčí jméno na spodním prádle... , kterému je společností diktována a vnucována spotřeba v Marcusově jazyce „nepravých potřeb“: Reklama nás nutí, abychom se honili za auty a obleky. Abychom dělali práci, kterou nenávidíme a nakupovali sračky, které nepotřebujeme. Rousseauova melancholická touha po návratu do nezkaženého prvotního stavu: ...proč právě tyhle budovy? Proč společnosti vydávající úvěrové karty? - Když vymažete záznamy o dluzích, všichni se vrátíme k nule. Freudovské dokonalé alterego, deroucí se na povrch: Všechno co jsi kdy chtěl být, to jsem já. Vypadám tak, jak jsi chtěl vypadat, šous*at tak, jak jsi chtěl šous*at Solipsistický krajní subjektivismus: Byl jsem hřejivým středem a kolem sebe soustřeďoval život tohodle světa či Tohle není skutečnost. Ty nejsi skutečný, ta pistole... Tu pistoli ani nedržíš ve své ruce. Camusovsko existenciální probuzení se z pravidelného rytmu osmihodinových dnů a objevení absurdna, otázkou po smyslu veškerého života do vznesení této otázky po smyslu: Kdybys teď zemřel, jaký bys měl pocit ze svého života? - Já nevím. Nic moc. Zbavení se včech transcendentích pout stojící mimo tenhle svět a všech očekávání od budoucnosti, charakterizující Camusova kvantitativního člověka přítomnosti: Našel jsem svobodu. Ztráta naděje znamenala svobodu. Zpochybnění existence Boha a jeho možné přirozené dobroty, pokud by přece jen existoval, charakteristická pro Dostojevského hlavní hrdiny: Musíš počítat s tím, že tě Bůh možná nemá rád. Nikdy tě nechtěl. A je docela pravděpodobné, že tě nenávidí. Stoické akceptování bolesti jakožto součásti života přecházející v hédonistické vyhledání rozkoše: Bolí to víc než jakákoli jiná polpálenina a zanechá to jizvu... - Nezavírej se před bolestí... Bez bolesti nebo obětí bychom neměli nic. Absence událostí generující morální hodnoty typická pro Dostojevského nihilistické hrdiny: Jsme prostřední děti historie. Bez cíle a místa. Nemáme žádnou velkou válku. Žádnou velkou hospodářskou krizi. Naší velkou válkou je válka duchovní. Naší velkou krizí je náš vlastní život. Možná jsem byl ten osudovej večer, kdy jsem zhlédl Klub rváčů, jen nějak moc vnímavej nebo víc pod vlivem „Homerovy zelené medicínky“ nebo vlastně tak trochu od obojího, ale jedno zůstává jisté, že jsem se bavil a přemýšlel. :) () (menej) (viac)