Veľmajster

Poetictejsi a krasne natocena, ale podstatne mene zabavna/chytlava verze dokonaleho Yip Mana. Ackoliv se The Grandmaster chce brat hodne vazne, snazi se o emoce a vsichni si zde radi zafilozofuji, je to cele podano prilis teatralne, bojove sceny jsou spise exhibici s durazem na efektnost (dest, vlak) a veskera snaha je tak v prubehu celeho filmu zbytecne podkopavana. Na epickou story je to navic nedostatecne vypravne a az prilis komorni/divadelni. The Grandmaster je take film, ktery je nutne videt naladen na meditacni vlne s pripravenou zasobou cinskeho caje, jinak se velmi zahy dostavi znacna nuda. 6/10 (21.10.2013)

"Škoda zničiť takú krásnu miestnosť." "Kung-fu je o presnosti. Pokiaľ sa čokoľvek rozbije, vyhrali ste." Ázijský Hollywood nespí, a opäť sa vytasil s filmom, ktorý si zachováva miestny punc, no zároveň je, hlavne po formálnej, ako aj štylistickej stránke ovplyvnený západom. A to zväčša neznačí nič dobré. Veľmajster nemá tú typickú atmosféru a "vôňu" snímok, kvôli ktorým Japonsko, Južnú Kóreu či Hong Kong sledujem. Má dobrých hercov (i keď Ziyi Zhang ma práve neokúzlila - a to ju kvôli iným filmom mám rád), výborné súboje a zaoberá sa takmer nevyčerpateľnou témou. Ale scenár je oproti Ip Manovi slušne vykastrovaný, dobová atmosféra tvorcom nič nehovorí a všetko to vyznieva akosi do prázdna. Všetko do nasilu vmestiť do jediného filmu, ubrať súbojov a miesto toho dodať viac krvi, zlámaných kostí a efektných dažďových scén okopírovaných z Matrixu je smutný pokus osloviť západné publikum a zapredať sa Hollywoodu bez ohľadu na vlastnú históriu, štýl, poetiku a ducha - teda nie žeby sa Wong nepokúšal o nejaké duchovné posolstvo, ale miesto toho, aby mi jeho film niečo dal, sa skôr cítim, akoby mi niečo vzal a zanechal prázdne miesto. Je to veľká škoda, tak premárnený potenciál sa vidí málokedy. 65% (27.01.2014)

Tak poetický historický film môže závidieť aj Terrence Malick. Pochopiteľne. Wong rozkladá svoj poetizmus filmovej reči na historických základoch, citlivo absorbuje vizuálne špecifiká a vizuálny jazyk každej dekády, o ktorej hovorí. A hovorí o nej mimoriadne citlivo a intímne. Prechovávanie tradície naprieč turbulentnými dejinami a eskapádami modernity nie je iba témou filmu, ale preniká do jeho samotnej štruktúry - Wong variuje klasické žánre hongkongského filmu, od wuxie až po historický veľkofilm. Dejiny v krehkom makre. (19.06.2024)

To je tedy vážně umění recyklovat báje o IBM Manovi v kontextu kolaborace vůči přivandrovalcům z ostrova Šikotu! Zároveň je tento experiment natočen tak prazvláštně, že jsem tomu dal třicet minut a následně pustil další film v pořadníku (kvůli rozehnání žlučníkového záchvatu, který mi tahle zkazka přivodila!). odpad! (21.06.2014)

Je to sice můj oblíbený Kar Wai Wong, jeho režisérský rukopis je zřetelný, v hlavních rolích hrají moji dva čínští veleoblíbenci Tony Leung a Zhang Ziyi, film má už od úvodních titulků krásné výtvarné pojetí, lahodnou hudbu, je poetický, příjemně melancholický, místy až meditativní... Ale co je tohle všechno platné, když je zároveň i jalový a nudný, nebavil mě, nevtáhl mě do děje a popravdě se přiznám, že jsem mu místy ani mnoho nerozuměl. A navíc všečínský vlastenecký pathos v nových čínských filmech mě otravuje už dlouho a artově stylizované kung-fu souboje mě pomalu začínají unavovat... Hezké obrazy, krásná hudba a líbivá artová patina jsou fajn, ale zkuste prosím páni Číňani příště přijít se záživnějším příběhem. (09.09.2014)