22 výstrelov

Přímočará akční záležitost nazvaná 96 hodin s kýčovitým dějem a scénářem, který s výjimkou hlavního hrdiny neobsahuje žádné charaktery a který navíc adoruje násilí, slavila nebývalý komerční úspěch a stala se nejúspěšnějším francouzským filmem posledního desetiletí, takže tady máme, to dá rozum, hned celou řadu následovníků, tzn. filmů založených na akci vycházející z americké školy, zločinecké prostředí a nesmlouvavý souboj s hromadou mrtvol na cestě za pomstou hlavního hrdiny. Tentokrát tvůrci obsadili do hlavní role legendu francouzské akce Jeana Rena, jenže mám pocit, že je jednak už na podobné typy trochu starý, jednak je z jeho výkonu cítit šablona desítek předchozích podobných rolí. Navíc scénář je spíchnutý hodně nahrubo a tentokrát se nevytáhla ani režie. Richard Berry je ve Francii uznávaný a oblíbený herec, ale tahle profese mu jde zjevně líp než režie, která toho holt vyžaduje nepoměrně víc. Kromě toho mi vadí ten známý konflikt hodného a zlého gangstera, který staví na hlavu obecně uznávané etické normy. Ten hodný jenom vraždí, krade, uplácí, pašuje a podvádí, zatímco ten zlý chce distribuovat drogy. Určitě jste to ve filmu ještě neviděli, jedná se o zbrusu novou myšlenku, jenom nevím, proč mám na jazyku pár desítek filmových titulů včetně Kmotra. Celkový dojem: 40 %. (05.08.2011)

Tuhý mafián je jediným druhem mafiána, kterého jsem ochoten ve svém životě akceptovat. Proto mne obyčejně souboje ukrutně zlých mafiánů s těmi hodnými, tedy přibližně o 10% menšími zmetky, obvykle nechávají naprosto chladným. Jenže Jean Reno je můj velký oblíbenec a tak jsem musel vidět, kterak si zahraje roli pomstychtivého děravého cedníku. Dal to celkem slušně, nicméně ani jemu se nepodařilo přesvědčit mne, že hodní mafiáni si zaslouží své poctivě nakradené majetky a mou úctu. (25.06.2013)

Nevěřím na čestné grázly a gangsterka jako žánr jde víceméně mimo mě. Proto je pro mě L'Immortel především klasická revenge story a jako taková je výborná. Težká, jen zvolna gradující atmosféra v níž se jako přízemní mlha převaluje beznaděj, marnost, smutek, bezohlednost i hrůza. Luxusní Jean Reno s aurou dávných samurajů, několik vynikajících a nečekaně emotivních momentů. Zamrzí snad jen pár kiksů a nedotažeností ve scénáři a nevyužitá Marina Foïs jako Marie. (23.07.2012)

„Z monsieur Matteï cedník dělati, s předstihem hrob svůj třeba si kopati.“ (staré marseillské mafiánské přísloví). Chvilku mi trvalo, než jsem přistoupil na Berryho pravidla hry (televizní look, zatmívačky, přechody mezi scénami), ale pak jsme si tu vendetu nikdy nezaschlé krve docela užil - navzdory tomu, že při natáčení akčních scén uvázal kameraman svůj nástroj na kango a šel na svačinu. Jean Reno je už tady pomalu posílán do domova za Abem Simpsonem, ale já osobně jsem s ním neměl sebemenší problém.. (18.02.2013)

Sice klasická povídka o polepšeném gangsterovi, kterému jednou začne na záda dýchat vlastní minulost, ale klasická (a to je důležité) francouzská povídka. Všechno, proč mám rád filmy s Venturou, Gabinem a dalšími tu je. Chladná nepředvídatelná atmosféra, výborná hlavní postava, rodinné hodnoty vs. ty zločinecké... Jean Reno se mi v hlavní roli líbil moc, Charly Mattei je vlastně jeho první pořádná postava od Hotelu Rwanda z roku 2004 a už ji opravdu potřeboval. Režisér Richard Berry je pro mě zcela neznámý, ale úvodní dvacetiminutovkou, ve které se "to všechno" stane, si mě získal maximálně - přestřelka je efektně krvavá a převoz do nemocnice a pasáž, v níž se všichni o Matteiho rozstřílení postupně dozvídají, je zase nesmírně nápaditě natočená. Jak jsem naznačil, kdyby tenhle film vznikl o nějakých pětatřicet let dříve a hrál v něm Alain Delon nebo Lino Ventura, byla by to dnes bezesporu klasika. Čtyři a půl za Badeltovu hudbu. (11.06.2013)