Réžia:
Martin Hollý ml.Scenár:
Jiří HubačKamera:
Vladimír SmutnýHudba:
Jiří SvobodaHrajú:
Jiřina Jirásková, Karel Heřmánek, Josef Vinklář, Taťjana Medvecká, Ivan Vyskočil, Valérie Zawadská, Leoš Suchařípa, Jana Krausová, Jiří Schmitzer (viac)Obsahy(1)
Paní hraběnka slaví šedesátku v okamžiku, kdy má opustit svůj zámek. Nová dělnická vláda totiž chce šlechtu bez milosti zlikvidovat. Ale protože si Elizabeth Anna Marie, hraběnka z Lansdorfu a ze Scheinbergu a později domácí dělnice Lansdorfová, uvědomuje, že "člověk musí dodržovat své zvyky a sliby, i když jsou směšné a zbytečné", chce uskutečnit pošetilý plán oslavit sedmdesátiny na rodinném sídle navzdory režimu i protivníkům ve městě... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (130)
Skvělý scénář Jiřího Hubače, jedna ze životních rolí Jiřiny Jiráskové i Karla Heřmánka. Nenápadný TV film, který v roce natočení tak trošku předběhl dobu i když do kin se nedostal, ač by si to určitě zasloužil. A ani po tolika letech neztratil nic ze své působivosti. Smutný příběh noblesní dámy a jejího "bývalého" lokaje často nutí k zamyšlení, zda jsme nebyli (ten minulý čas se v něčem promítá bohužel i do současnosti) "lokajové" skoro všichni ... Samozřejmě s výjimkou těch "momentálně rovnějších". Z postavy Josefa Vinkláře (i díky jeho výkonu) až mrazí a bohužel uvedené vlastnosti se dost často vyskytují i vyplácejí i v současnosti a ty lidsky i morálně správnější i slušnější dostávají pořád pěkně na frak ... ()
České drama, jehož děj začíná v roce 1948, kdy je stará, ale psychicky nesmírně odolná hraběnka nucena opustit její rodový zámek, jenž je okamžitě zestátněn, je zbavena veškerého majetku a bylo jí přiděleno řadové jméno Anna Lansdorfová. Po deseti letech, během nichž dle svých slov měla často bídu, ale nikdy strach, si plní svůj poslední sen a vrací se do svého bývalého zámku oslavit své sedmdesátiny. Domnívám se, že J. Jirásková v roli pro režim nežádoucí hraběnky, jež se však odmítala před kýmkoliv sklonit, podala jeden ze svých nejlepších výkonů. Po jejím boku se představil výborný K. Heřmánek, jakožto hraběnčin bývalý sluha Alois, z něhož se postupem času stala alkoholem zničená troska, jenž si nedokázala najít své místo v nové socialistické beztřídní společnosti. Režisér M. Hollý ve spolupráci se scénáristou J. Hubačem, jehož některé opusy hraničí s genialitou, vytvořili velmi poutavé drama, v němž můžeme pouze obdivovat nezlomenou a cílevědomou šlechtičnu, jež si i přes nepřízeň osudu zachovala svou někdejší eleganci a aristokraticky povýšený charakter. ()
".....ale já si vás nevážím..." nikdy jsem nebyla nadšenou obdivovatelkou herectví Jiřiny Jiráskové, ale tahle role jí byla ušitá na tělo. Hraje zase pořád stejně, ale zde je to zcela na místě. Karel Heřmánek se svým civilním herectvím jí sekunduje více než dobře, jeho postava je ještě zajímavější než postava hraběnky.. Příběh je napsaný hubačovsky skvěle, lidé zde nejsou ani hodní ani zlí, ale jsou pokroucení dobou. Proto zde tak vyčnívá hraběnka, která se zlomit nenechala. Vybavil se mi Jiří Voskovec ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů - " proč se pořád chováte tak slušně? Ze stejného důvodu jako vy ne. Je to dáno výchovou." ()
„Poslední léta moc kouřím. To je všechno, co mi ten socializmus přinesl...“ Ve dvou zásadních filmech své poslední tvůrčí dekády (tím prvním je Tichá bolest 1990) obrací režisér Martin Hollý pozornost směrem k vyrovnávání se s komunistickým režimem 50. let. I zde se plně projevuje Hollého mistrovství v působivém předvedení lidských osudů na pozadí konkrétní společenské situace. Po opakované spolupráci s Tiborem Vichtou a Jiřím Křižanem našel Hollý tentokrát stejně výborného autora námětu a scénáře v Jiřím Hubačovi, o jehož mistrovství v psaní dialogů lze napsat totéž, co o Hollém v souvislosti s režií. Vznikla opravdová perla českého filmu 90. let ve znamení komorního lidského příběhu, jenž si možno za doprovodu stejně tak vynikajících hereckých výkonů užít bez hluchých míst. I během nostalgicky dojemných chvil (viz. flashbacky do mladých let hraběnky během hry na piáno na oslavě) dokáže Hollý udržet sentiment v míře natolik, aby nesklouzl do přílišné patetičnosti. Snad každá scéna zde různým způsobem odkrývá konkrétní postoje lidí na pozadí doby či dokonce samostatný drobný příběh epizodních postav (např. bývalý hoteliér v podání Leoše Suchařípy, kostelník nebo bývalý přítel hraběnky dnes jako předseda výboru). Zdánlivě oddechové a nevyzpytatelnou povahou hlavní postavy i lehce úsměvné drama mě i napodruhé emocionálně vyčerpalo daleko víc, než jsem předpokládal... a Jiřina Jirásková? Byť to může znít jako klišé, ona svou roli nehraje, ona zde tou hraběnkou s „modrou krví“, pevnou náturou a obrovským smyslem pro poctivost i ironií přímo JE! Bez diskuze jedna z Jiráskové životních rolí, jakou si tato paní herečka po dlouhých letech zákazů během normalizace rozhodně zasloužila. 95% ()
Galéria (15)
Zaujímavosti (5)
- V roce 2018, tedy 25 let po natočení filmu, měla na prknech Divadla Palace v Praze premiéru divadelní hra „Hraběnka“ v režii Petra Hrušky, kde hlavní roli hraběnky ztvárnila Eliška Balzerová a roli lokaje Aloise se představil herec David Novotný. (majky19)
- Skladba, kterou paní hraběnka (Jiřina Jirásková) zahraje na klavír na začátku i na konci filmu, je valčík z opery Petra Iljiče Čajkovského, „Evžen Oněgin“. (majky19)
- Scenárista Hubač psal roli hraběnky pro Jiřinu Jiráskovou, produkce si ale do poslední chvíle neověřila, zda bude mít herečka na natáčení čas a když ji konečně oslovila, zjistila, že Jirásková má tolik aktivit, že jakékoliv další pozastavila. Snažili se scenáristu přesvědčit, že hlavní roli přeobsadí, ten to ale striktně odmítl a řekl: „Tak ji dejte přečíst scénář.“ Když si jej Jirásková přečetla, zrušila všechna vystoupení, ve kterých byla, i vystoupení ve Vídni a na natáčení okamžitě kývla. (sator)
Súvisiace novinky
Jiřina Jirásková 1931 - 2013
Ve věku 81 let zemřela herečka Jiřina Jirásková. Dlouholetá členka a později i ředitelka Divadla na Vinohradech absolvovala DAMU v roce 1950 a po jedné sezoně v Krajském oblastním divadle Hradec… (viac)
Za prvé jsem rád viděl ku příležitosti uctění památky o víkendu zesnulého Karla Heřmánka s panem hercem i něco jiného než klasickou trilogii Hubert-Čerti-Srnci (+ možná ještě Krakonoš a lyžníci, by šel do toho zařadit a měli bychom tetralogii). O to víc jsem byl rád, že šlo o film, který jsem měl už léta v měrku. Řady Hubačových scénářů jsem si v minulosti hodně cenil. Od režiséra Martina Hollého se mi zase dost líbila Tichá bolest ze stejné doby. Stejně jako Hollému se podařilo v rovněž těšně porevoluční Tiché bolesti zpracovat nezvykle vážným způsobem službů u PTP, tak i zde pan režisér opět vytáhl zajímavé a ne tolik probádané téma směrem k reflexi poúnorového vývoje - zkonfiskování majetku a odsunutí šlechty . A ta, pokud se vůbec troufla vrátit, na zakázané území, byla nucena přihlížet novým skutečnostem, že někteří podřízení naopak povyšíli a staré časy jsou definitivně pryč.:o Hubačův scénář opět nabízí prostor pro silný komorní lidský příběh, malý výrazovými prostředky, velký významem a dialogy, tak jak jsme u pana scénáristy zvyklý. Mnohdy jedna jediná scéna řekne o dané osobě a postoji směrem k době mnohé. Dostala mě například schůzka s předsedou výrobu, který nejprve návrat baronky do města bagatelizuje, vzpomíná na to, jak ji dříve obdivoval a tvrdí, že i když je doba třídně rozdělila, lidsky se můžou dohodnout...aby pak následně, když neuspolechne jeho apel k opuštění města, její rodinnu neváhal nazvat za generaci flakačů a parazitů.. Postava zesnulého Karla Heřmánka mě zasáhla nejvíce. Na první pohled obyčejný otrapa, který ale býval distingovaným elegantním lokajem a zpustl, protože hraběnku obdivoval a její vyhnaní považoval za křivdu. Dokonce neváhá ji pomoc, i když za to může příjit o přidělený byt. Karel Heřmánek v této neštastné dojemné poloze exceloval! Jde o to, že já osobně jsem měl problém s charakterem hlavní postavy, což mi přivodilo nerozhodnost v hodnocení. To její peskování mi bylo npříjemné tak i tak. Ale vzhledem k prostředí, ze kterého pocházela a krutému osudu, který ji v konstrastu s jejím původem potkal, jsem chápal její neochotu dělat si věci sama, povýšenost, nadřazenost a ironii. To ano. Ale když ji přišel uříčený Alois varovat, že za ni jede doktor, zkontrolovat jestli je opravdu nemocný, zatímco ona ho zase jen okřikla za to, že nezaklepal, nedonesl šampanské atd. už mi začínala připadat vyloženě arogantní. Takový dojem jsem vlastně nabral v momentě, kdy bez studu řekla ochránci Aloisovi, že si ho neváží. Nevím. Zase to může být zajímavé v tom, že Hubác nechtěl nabízet jednorozměrné dobro s moudrou krví, ale ukázat, že i sama šlechta jako by byla trochu potopena ve svém vlastním mikro-světě, nekoukala na ohled k ostatním a kvůli ránám osudu mohla ještě více zahořknout. Možná ten motiv v tom filmu ale nedošel tak daleko. Ne. Mám pocit, že tak daleko ten film v tomto ohledu vážně nedošel. Tak v konečném důsledku na mě ani tak nefungoval ten dojímavý závěr. Můj složitější vztah k hlavní postavě filmu ubral čtvrtou hvězdu, ačkoli je to jinak skvělý příběh. Ani proti hereckému výkonu Jiřiny Jiráskové nejde říct ani popel. Ale stavět obžalobu socialistického zkonfiskování majetku a zničení šlechty na takto poněkud arogantní osobě mi přišlo poněkud vratké. () (menej) (viac)