Aquaman

DC prostě neumí udělat natolik kvalitní superhrdinský trhák jako Marvel a to je fakt. Aquaman se mi sice líbil, ale i tak bych ho řadil jen mezi lehce nadprůměrné superhdinské filmy. Má své kouzlo a je i docela vtipný, ale přesto se nemohu ubránit tomu, že filmu něco scházelo a to i přestože měl velkou výhodu, že jsem ho viděl v originále a v kině. Navíc, stejně jako u Wonder Woman mi film trochu pokazil samotný závěr. dávám 60-70% (09.01.2019)

Kterak hororový specialista James Wan zřejmě na půdě našel krabici omalovánek a staré véháesky s nějakým akčním flákem Dolpha Lundgrena a rozhodl se, že ho v zrzavém aranžmá obsadí do své blyštivé pohádky, ve které nechybějí přilehlé latexové oblečky či bubnující chobotnice. Pokaždé mám asi největší problém s tím, když si nějaký superhrdinský přeplácaný kousek snaží obhájit ten svůj seriózní kabát. Že snad fakt koukáme na nějaké zásadní drama, ve kterém jde o ovládnutí světa. Wan naštěstí touhle cestou úplně nešel. Urostlý Havajec, který o své schopnosti nestál a superhrdinou je spíš z donucení, budí respekt. Hlášky a pokusy o srandu nicméně úplně nevycházejí, romance je jalová, tvůrci kradou, kde můžou, ale celkově jsem čekal horší CGI běs, tady je to řemeslně docela na výši. A někdo se na podvodních lokacích docela vyřádil. I když z akce se mi líbila nejvíc ta z italské Sicílie – na souši. (10.05.2022)

Jsem s novými DC filmy divácky nekompatibilní, vlastně mám na jejich tón vysloveně alergii. Momoa je sympaťák, ale jakmile Wan šlápne na pedál a kamera si ho přitáhne za zvuku kytar, ztrácím o tu postavu i poslední mililitry zájmu. A to už ani nehovořím o té rase úpravných unterwassermanů. This universe is not for me. (05.05.2019)

// Film chytrej asi tolik jako jeho hlavní hrdina - ne příliš. Na druhou stranu hype nekecá, epičnost z toho doslova stříká, když se to zrovna nerve, tak se buď lítá, skáče, nebo plave, do toho Wan občas zamíchá tři nebo čtyři fantastický záběry (útěk z lodi za bouřky!), z nichž jen jeden je na prsa Amber Heard, a k tomu všemu jede popíkovej soundtrack a ještě eko agitka, aby to jakože bylo fakt eňo nuňo pozitivní a fresh. Mno dobře, časy Snydera, Man of Steel a Batman vs. Superman jsou už definitivně pryč, nicméně peklo všech pekel jménem Liga spravedlnosti už se snad taky opakovat nebude, a vzhledem k tomu, že jsme všichni viděli tu epizodu Big Bangu, dobře víme, že pan Aquaman mohl taky dopadnout mnohem hůř. Já jsem tak nakonec spokojenej. 7/10 spokojenej. (14.12.2018)

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp. (01.01.2019)