Něco jako komedie

Příručka pro mladistvé trpící existenciální krizí aneb jak to tu vše přežít a nezbláznit se z toho. Dospělý člověk ale tenhle nevážný pohled na depresi nejspíš tolik neocení, na to je zde moc naivity a povrchnosti. Přesto občas neuškodí připomenout si, že některé problémy nejsou tak velké, jak se zdají, a že je někdy potřeba na chvíli se zastavit. Možná pak i najdeme radost tam, kde bychom ji nečekali. (31.01.2011)

V súčasnosti je mladý človek vystavený väčšiemu vplyvu stresových situácií, než ako tomu bolo za čias našich rodičov. Možnosti, ktoré sa vo svete otvorili sú ako pasti, ktorých jedinou úlohou je zmiasť a zneistiť. Craig prežíva niečo podobné. Pocity úzkosti, depresie sa u neho prejavujú častejšie ako by sa mu páčilo a pomyslenie na samovraždu nedokáže už niekoľko týždňov dostať zo svojej hlavy. Tak príde na psychiatriu a žiada aby ho vyliečili. Film je príjemnou tragikomédiou zo života ľudí, ktorých reálny svet udupal a ktorý sa nevedia, alebo nemôžu znova postaviť na nohy. Craig ako inteligentný mladý človek, ktorý sa zaujíma sa stáva pozorovateľom rôznych osudov, s ktorých sú pre neho niektoré dôležitejšie ako ostatné. Za veľmi krátky čas si dokáže nielenže vybudovať na psychiatrií autoritu, ale aj spoznať spriaznenú dušu a postaviť sa na vlastné nohy a čeliť priamej konfrontácií so svetom. Viem, znie to jednoducho a predvídateľne a ja to tu ani nemienim vyvracať. Boden a Fleck si ale každopádne zaslúžia niekoľko mojich úctivých slov, pretože pri ich filme som sa bavil. Vyvarovali sa patetickosti, do ktorej to mohlo každou sekundou skĺznuť a aj trápnosti. Scény sú pospájané v dokonalej súhre a vytvárajú príjemnú, uvoľnenú atmosféru, ktorá sa nesie celým filmom. Na tom majú veľkú zásluhu aj pacienti psychiatrickej liečebne, ktorý boli vtipný a uveriteľný. Hlavne Galiafianakis, ktorý predviedol jednu z vážnejších svojich postáv a ktorá mu kupodivu veľmi sedela. Priemerný príbeh, v nadpriemernom spracovaní. (16.10.2011)

Asi se budu opakovat, ale já prostě tyhle jednoduché, lehce indiem nasáklé, malé-velké filmy můžu. Tady mi režie hraje do noty zábavným, ale taky docela dospělým scénářem, který doplňují kreativními prostřihy, vývojem postav, díky kterému jsem si s "(anti)hrdiny" vybuduval za 101 dostačující vztah a vlastné i prostředím, které díky Kena Keseyho pro mě už asi na vždy bude mít, zváště ne-čtenářům, tu zvláštně nepopsatelnou konotaci. Příjemné překvapení za lepší tři hvězdy. P.S. Zach mě začíná po spackaném Due Date neuvěřitelně bavit. That's not fun. That's propaganda, man. All those Madison Avenue types telling you how to live your life. Fast cars, hot chicks... Reese's Pieces... Gucci... Werther's Original. I don't buy into that bullshit! (07.11.2011)

Kdo čekal našlapanou komedii plnou super hlášek, tak bude asi zklamaný. Stejně jako jsem zklamaný já. Vtip naprosto žádný a z celého příběhu jsem tedy kdoví jak vytržený nebyl. Spíš celý prošel kolem mě. Skutečně jsem odpočítával neustále minuty zbývající do konce. Neskutečná nuda. Snad kromě Zach Galifanakise není naprosto žádný důvod proč tuhle ,,komedii" vidět. Někdy hodnocení na CSFD naprosto nechápu. Komedie, u kterých se člověk dokonce i od srdce zasměje se pohybují někde v modrých či lehce šedých barvách a ,,komedie", kde je vůbec použití slova ,,komedie" ve spojitosti s tímto filmem naprostým rouháním a urážkou tohoto slova jsou červené. Z mého pohledu pěknější odpad. (05.03.2012)

Jo, dneska bych tomu dal pět, ať si říká kdo chce co chce. Někdy se mi zdá, že uměním je i vidět správný film ve správný čas. A to se mi s It's Kind of a Funny Story povedlo a od toho tady filmy jsou. Jako celek to pro mě fungovalo - kreslený vložky, Vanilla Ice song a lá 2011, dialogy, tempo... Plus fantastický výkon pro mě zcela neznámého Keira Gilchrista (*1992), kterému role skvěle sedla. Thumbs up. Favourite quote: "Instead of trying to trace maps of Manhattan, why dont you just make up your own maps, of imaginary places." (07.10.2011)