Deti moje

Říkám to se zklamáním, ale za posledních šest měsíců jsem viděl alespoň pět podobných rodinně dramatických snímků, které byly jednoduše lepší, lidštější, svěžejší. A méně šly po tom „jistém".. Děti moje až příliš přiznávají, že chtějí hlavně dojímat. Na řídký děj jsme u Payna zvyklí, těšíme se spíš na podmanivou atmosféru a skvěle napsané dialogy. A tady můžeme čekat problém. Neříkám, že Děti moje nemají řadu povedených a vypointovaných (a samozřejmě skvěle zahraných) scén, ale mezi nimi je až příliš vaty a laciného sentimentu a nepomůžou (spíš naopak) ani havajské odrhovačky. Což je minimálně škoda, protože Payne má skvělý cit pro situace ze života obyčejných lidí a přenášení hřejivého humoru na plátno. Ty dvě hodinky sice utečou jako voda, víc ale čekat nemůžeme. Nepomáhá ani umístění děje na Havaj a linie hledání identity. Fakt mi bylo jedno, zda hlavní hrdina pozemky prodá či nikoliv. Clooney je coby záložní rodič výborný (nicméně nikoliv výborný na Oscara), Shailene Woodley snad ještě lepší. Sečteno, podrženo: pomalá nezávislá konverzačka, místy ale trestuhodně prázdná. (15.02.2012)

George Clooney v posledních několika letech předvádí naprosto dokonalé herecké výkony, u kterých mám pocit, jako kdyby to byl můj parťák, se kterým občas zajdu na pívo a pokaždé na něm vidím, co ho trápí a co ho bolí. George nejenom, že naprosto lidsky předvádí ty nejtěžší možné psychické stavy lidí, on je předvádí se vší ctí, kde mu věřím jakýkoliv pohled jeho očí třeba i do prázdna. A pokaždé poznám, co tím George zamýšlí. A ani v tomhle filmu mu osud nenechal nic v poklidu. Pořádně ho vnitřně vykuchal a mně se to líbilo. Možná to bylo prvoplánové, ale mně se to líbilo. Líbilo se mně hlavně to, že ukázal, jak nádherně se nad vším dá povznést. Kdyby to tak fungovalo na celém světě, nebylo by kolem nás tolik zloby. (27.02.2012)

Tenhle film, ve které George Clooney znamenitě hraje George Clooneho, který bydlí na Hawaji, má velký majetek, nevěrnou manželku v kómatu a musí se sám starat o dvě dcery, se tak moc snaží tvářit opravdově a pravdivě, ale ve skutečnosti je to jen povrchní kalkul opíjející diváky "indie" momentkami a rádoby pohodovou hawajskou hudbou, která mě už po dvaceti minutách - s prominutím - pěkně sr*la. Nakonec jediné, co tu působí opravdově, je stále bledší a zpustlejší tělesná schránka hrdinovy manželky ve vegetativním stavu a přirozená krása Shailene Woodley. Děti moje pro mě představují jakýsi opak Iñárrituova Biutiful, který byl skrz naskrz tíživý, nekompromisní a syrový (a vynikající). S problémy se tam šlo tzv. až na dřeň a dokázaly postavy opravdu potápit, kdežto v Payneově filmu si na konci zdá, že stačí udělat pár idealistických gest, sednout si s dětmi na gauč k televizi, dát si zmrzku a všechno je zase fajn...bulšit. (21.03.2012)

Takhle schématická a polopatická rozprávka to už dlouho nebyla. Citově otupělé (terapeutka!), katarze veškerá žádná (zmrzlina, wtf), Havaj z katalogu Čedoku, která se naprosto míjí účinku, co do kontrastu s bolestným údělem hrdinů. Bez skvělého Clooneyho by to bylo za hvězdičku (možná, bez něj by o to stěží někdo zavadil). (21.01.2012)

Payne není nikdy ani slabý, ani tuctový. I tenhle snímek přináší všechno možné, jen ne klišé. Pozoruhodný je snímek v tom, že nedostanete příběh, Payne se analyticky zaměřuje na jednu konkrétní prožívanou životní situaci, nedostanete nic předtím, nic potom, jen velice precizně diagnostikovanou přítomnost, a navíc specifickou v tom, že jak jsou karty rozdány, Matt je od svojí ženy odloučen na několikrát - poprvé její nehodou a ortelem a podruhé, když zjistí, že už předtím žila jiný příběh než on, chtěla od něj odejít, a i když to byla jen její naivní, milencem neopětovaná představa, ona a Matt už si to nikdy neřeknou, nesjednotí svoje verze - ona umřela s jinou představou a touhou a Matt jí ani nemůže odpustit, aby se k němu mohla vrátit. Nestihli se synchronizovat. A její tajemství může Matt sdílet se starší dcerou, ale ne s mladší, ani s tchánem a tchyn, s většinou příbuzných. Nemůže, a ve své vnitřní upřímnosti ani nechce. Za takových podmínek se dost těžko dosahuje smíření s osudem a stavu, kdy se člověk odhodlá pohnout dál, do nové etapy. Ale postavy ve filmu to spolu zvládnou jako skutečná rodina a není to ani tolik tísnivé, jako by mohlo a jak to Payne (jemuž občas v duchu přezývám Pain) umí. Dokonce i ty odlehčené komediální okamžiky tu občas přijdou, jako by Payne bral po delší době diváky na milost, jako by jim chtěl dát milý dárek, protože jinak to, čemu se u Paynea říká komedie, mívá k veselosti a odlehčení daleko (byť komedie to svým drsným způsobem jsou). A přitom, jakkoli lehce tu některé momenty můžeme přestát, nijak jim to neubírá na existenciální obtěžkanosti, jen nám ji to nenutí tak, abychom si nemohli vydechnout. Pěkný a vůbec ne obyčejný film. (02.07.2018)