Příběh dlouhé cesty
The Long Journey
Distant Journey
Réžia:
Alfréd RadokKamera:
Josef StřechaHudba:
Jiří SternwaldHrajú:
Blanka Waleská, Otomar Krejča st., Viktor Očásek, Zdeňka Baldová, Eduard Kohout, J. O. Martin, Josef Chvalina, Anna Vaňková, Jiří Plachý st. (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Daleká cesta, prvotina Alfréda Radoka (1914 - 1976), se nutkavou expresí svých obrazů z terezínského ghetta a iritujícím skloubením hraného a dokumentárního filmu stala pro komunistický režim natolik neúnosnou, že byla nejprve nakrátko odsunuta do venkovských kin a posléze zcela vyřazena z distribuce. Měl na tom mj. svůj podíl i Radokův kolega Otakar Vávra (*1911), jemuž se Radokův styl zdál prý příliš křečovitý. Jak se Vávra přiznal ve svých vzpomínkách Podivný život režiséra (1996), když se ho přední stranický ideolog, ministr informací Václav Kopecký (1897 - 1961), na film dotázal, svůj názor nesmlčel a "Kopecký zakázal další promítání Daleké cesty v kinech"... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (122)
Pomerne krátko po skončení druhej svetovej vojny, sa nakrútil pôsobivý československý snímok ( rok - 1949 ), českého režiséra Alfréda Radoka, ktorý sa venuje téme - HOLOCAUST, je vôbec prvým zárezom do tohto brutálneho predmetu, pričom, čítal som, že je porovnávaný kvalitatívne s Občanom Kaneom, ktorý vznikol len pár rokov predtým, ešte počas šialeného, nekontrolovateľného konfliktu, ktorý rozpútal nevídaný a neslýchaný HON na ŽIDOV, ktorí skončili v mnohých fabrikách na smrť, v koncentračných táboroch, odkiaľ už nehrozil návrat, hrozila predovšetkým systémová likvidácia. V „legendárnom Osvienčime” našťastie neskončila sympatická židovská doktorka Kaufmanová, ale tu, v tuzemskom Terezíne, kde sa vyskytovali najmä českí občania / ...Vôbec to neznamená, že si teraz môže otvoriť šampanské a oslavovať do rána ! Toto GHETTO - židovské sídlisko, slúžilo, ako zberný a tranzitný tábor, odkiaľ títo ľudia putovali do vyhladzovacích táborov. Hana Kaufmannová je v zmiešanom manželstve s doktorom Burešom, ktorý taktiež poriadne riskuje. Prostredníctvom týchto dvoch postáv sledujem iné, ďalšie, ktoré sú obkolesené nimi, sú v naprostom strachu - každú minútu sa obávajú o svoj život. Autentickosť snímku je znásobená aj tým, že sa miesi s dokumentom, kde sú nacistickí pohlavári, čo sa prelína s hraným filmom, a tak spojením týchto dvoch filmových zložiek, je pocit beznádeje, ešte oveľa väčší. Nezdá sa mi skoro pristúpiť k takejto citlivej zobrazovanej UDALOSTI, pretože za čerstvosti, ako napríklad film UNITED 93, z roku 2006, sa po piatich rokoch venoval teroristickému útoku, z 11. septembra 2001, je výsledok tak strhujúci, že som býval zavalený slzami, zdalo sa mi to strašne reálne, akoby to ešte vôbec nevyprchalo, a práve tá “NOVOTA” , činí z Ďalekej cesty - aj v súčastnosti, stále nadčasový film, ktorý je brilantne spracovaný, a 100 % si zaslúži byť porovnávaný so CITIZEN KANE. Kľudne poviem : „Trebárs sa nakrútil jeden z najlepších filmov, venujúci sa hrôzostrašnej myšlienke : HOLOCAUSTu” . Pridávam si toto neobyčajné filmové dielo, medzi obľúbené, skoro zabudnuté skvosty, zo 40. rokov, 20. storočia !!! ()
O trochu méně nápadité než Obchod na Korze nebo Vyšší princip, ale však o to více bezprostřední veledílo, o kterém se bohužel příliš neví. Výtečná hudba, výtečná kamera a vystupňování momentů, při kterých mrazí rvalo z člověka poslední zbytky, co z něho zbyli. Závěrečné mlácení klackem do rozbitého klavíru je vrcholem veškeré té ohavné geniálnosti. Byl jsem v Terezíně o v Osvětimi a ten film mrazil stejně jako návštěvy tam a to je myslím si účel. Morální ponaučení, které z tohoto filmu plyne je i po 60ti letech stále aktuální. Je zde zcela patrné, že existuje li někdo, kdo i nyní podporuje Hitlerovy kroky a jeho ideologii, tak tento jedinec (nelze nazvat člověkem) nepatří do společnosti lidí, která se cítí býti pokorně pounaučenou, ale měl by pro dobro všech slušných lidí okolo sebe spáchat sebevraždu a modlit se, aby skončil v pekle a né daleko hůř. ()
Zlé sny, vtělené do souboru černobílých obrazů. Každý z nich je unikát a přece jsou spolu velice pečlivě a velice pevně svázané - poskládané s vizionářstvím … a zvláštní něhou, která je v ostrém protikladu s vykreslenými hrůzami. Dokumentární a hrané pasáže se doplňují se samozřejmostí, která přitahuje - i děsí … v jakési univerzální rovnováze - a pokoře … která jim zabraňuje drát se do popředí. Výsledek je neobyčejně působivý - a jeho hodnota je trvalá. ()
Snad nejosamělejší monument naší kinematografie, milník, který spatřil světlo světa již v době tuhé Ždanovské koncepce socrealistického umění zavedené do našich podmínek. Uprostřed schematismu a uzavřenosti proti jakémukoliv tvůrčímu přínosu náhle přišel Radokův opus okouzlený revolučními postupy Občana Kanea a snažící se všemi prostředky (obraz, hudba, zvuk, střihy, herecké výkony i úvodní komentář) dosáhnout expresivního dojmu, který byl dle Radoka adekvátnější pro ztvárnění látky než jakýkoliv civilnější či dokumentarističtější přístup. Narace je navíc neobvyklá svou roztříštěností - jsou nabízeny spíše útržky z vývoje situace v protektorátu a samotného tábora, které propojuje jednoduchá, ale intenzivní linka rodiny lékařky. Co je na filmu kromě živé kamery, hry se stíny, kontrastními a ironickými střihy a imaginativní hrou se zvukem nejsilnější složkou je bezesporu Sternwaldova hudba, která sugestivně vystihuje vnitřní pocity postav a ještě více prohlubuje expresivní náladu. Její hodinová stopáž je přesně rozvržena na jednotlivé okamžiky děje a užívá rozmanité motivy, z nichž každý má své pevné místo. Tento postup je v našem filmu do této doby nevídaný. Skvělým nápadem je zvolená variace na Bolero, která má ve své podstatě s tématem mnoho společného a v ohromujícím závěru z ní běhá až mráz po zádech. Výborně je využita diegetická hudba piána, která doprovází profesorovo rozhodování k sebevraždě a neopakovatelným způsobem vystihuje jeho současný subjektivní stav. Krátce řečeno Daleká cesta je mistrovské dílo světových parametrů, které ze své síly za více než půlstoletí nic neztratilo. ()
Nad filmem režiséra Alfréda Radoka Daleká cesta se hned úvodem nabízí zajímavá otázka. Jak to, že snímek, jímž petatřicetiletý režisér v roce 1949 debutoval, dosáhl tak dokonalého tvaru a tak silné emotivní účinnosti? A jaká je odpověď? Radok vstupoval do ateliérů sice jako debutant, ale nikoli jako začátečník. Je známo, že jeho divadelní inscenace byly v mnohém směru »filmové«, že principy kinematografie uplatňoval už jako divadelník. A k té emotivní účinnosti jistě přispěla i skutečnost, že Radok ve svém snímku o židovské genocidě, předvedené na osudech pražských Židů za druhé světové války, mohl využít trpké osobní zkušenosti. Sám byl z otcovy strany židovského původu. A právě jeho otec byl vězněn v terezínské Malé pevnosti a posléze zahynul v Mauthausenu. Radok sám byl na podzim 1944 odvezen do koncentračního tábora Klettendorf, odkud v únoru 1945 uprchl. Daleká cesta, která je obrazem utrpení židovské rodiny, nejprve před hrozícím transportem a pak v terezínské pevnosti, je koncipována jako několikavrstevná hraná reportáž. I když základem je příběh Židovky Hany Kaufmanové, kterou se před koncentračním táborem snaží zachránit sňatkem doktor Bureš, silnější a důležitější jsou ony dokumentární prvky. První z nich se soustřeďuje na obrazové zachycení kruté reality, především s použitím retrospektivních propagandistických šotů, druhá pak na podtextové vyjádření mravních hodnot, které se dostávaly do hry a jež v krizových okamžicích dozrávaly. Daleká cesta se dobové filmové produkci silně odlišuje zejména prostředky, s jakými bylo dosaženo maximální hloubky. Terezínské ghetto je zde zobrazeno jako temné nepřehledné bludiště, Radok pracuje netradičně i s rekvizitami a zdánlivě rušivými zvuky (především tóny starého klavíru v závěru filmu). Syrově působí záběry z plynových komor; autenticitu podtrhuje i fakt, že kompars byl složen z bývalých terezínských vězňů. Zcela výjimečně a pravdivě je zde načrtnuta i otázka kolaborace (ředitel nemocnice, který již v době druhé republiky doporučí titulní hrdince odchod ze zaměstnání). Do hlavní role byla obsazena neprávem opomíjená Blanka Waleská, která tak získala svou jedinou velkou hereckou příležitost. Dokázala ji však beze zbytku využít a přesvědčit o svých kvalitách. Silný tragický charakter v sobě zahrnují i dvě epizodní figury židovských přátel v podání Jiřího Plachého a Saši Rašilova, kdy oba umělci i na malém prostoru a téměř beze slov podávají strhující výkony. Radokova CESTA představuje po stránce umělecké i obsahové v tuzemské kinematografii film nadmíru ojedinělý. Není proto překvapující, že se snímek nedostal do širší distribuce a jeho promítání probíhalo pouze v uzavřených projekcích a okrajových kinech. I tento fakt do jisté míry napomohl tomu, že se z tohoto filmu záhy stala legenda, na níž zcela otevřeně v roce 1962 navázal režisér Zbyněk Brynych adaptací Lustigova románu pod názvem Transport z ráje. A i když od židovské genocidy uplynulo již více jak šedesát let, zůstává toto téma ve své kruté pravdivosti stále šokující a silně alarmující. () (menej) (viac)
Galéria (40)
Fotka © Československý státní film
Zaujímavosti (9)
- Velká část dokumentárních záznamů pochází z filmu Triumf vůle (1935). (NinadeL)
- Do českých kin se tento snímek vrátil v jedné 35mm kopii až v roce 1997 jako součást přehlídky Projekt 100. Během několika následujících let byl potom k dispozici k promítání ve filmových klubech. (charles3)
- Film sa natáčal v Terezíne. (dyfur)
Reklama