Daleká cesta

Další skvost, který přispívá do nevyčerpatelné studnice československé válečné kinematografie. Předem zpečetěný osud těch, co nosí na sobě žluté označení, pravá láska v nepravý čas a všudy přítomné slovo - transport. V terezínském ghettu, začínal boj o přežití. Krutá doba zachycená necelé tři roky potom, co se vše odehrálo. Výborná režie a herci z nejstarší školy. Jak jsem již napsal, československá válečná kinematografie, je nejvěrohodnější obraz těchto let v Evropě. (20.02.2012)

Pomerne krátko po skončení druhej svetovej vojny, sa nakrútil pôsobivý československý snímok ( rok - 1949 ), českého režiséra Alfréda Radoka, ktorý sa venuje téme - HOLOCAUST, je vôbec prvým zárezom do tohto brutálneho predmetu, pričom, čítal som, že je porovnávaný kvalitatívne s Občanom Kaneom, ktorý vznikol len pár rokov predtým, ešte počas šialeného, nekontrolovateľného konfliktu, ktorý rozpútal nevídaný a neslýchaný HON na ŽIDOV, ktorí skončili v mnohých fabrikách na smrť, v koncentračných táboroch, odkiaľ už nehrozil návrat, hrozila predovšetkým systémová likvidácia. V „legendárnom Osvienčime” našťastie neskončila sympatická židovská doktorka Kaufmanová, ale tu, v tuzemskom Terezíne, kde sa vyskytovali najmä českí občania / ...Vôbec to neznamená, že si teraz môže otvoriť šampanské a oslavovať do rána ! Toto GHETTO - židovské sídlisko, slúžilo, ako zberný a tranzitný tábor, odkiaľ títo ľudia putovali do vyhladzovacích táborov. Hana Kaufmannová je v zmiešanom manželstve s doktorom Burešom, ktorý taktiež poriadne riskuje. Prostredníctvom týchto dvoch postáv sledujem iné, ďalšie, ktoré sú obkolesené nimi, sú v naprostom strachu - každú minútu sa obávajú o svoj život. Autentickosť snímku je znásobená aj tým, že sa miesi s dokumentom, kde sú nacistickí pohlavári, čo sa prelína s hraným filmom, a tak spojením týchto dvoch filmových zložiek, je pocit beznádeje, ešte oveľa väčší. Nezdá sa mi skoro pristúpiť k takejto citlivej zobrazovanej UDALOSTI, pretože za čerstvosti, ako napríklad film UNITED 93, z roku 2006, sa po piatich rokoch venoval teroristickému útoku, z 11. septembra 2001, je výsledok tak strhujúci, že som býval zavalený slzami, zdalo sa mi to strašne reálne, akoby to ešte vôbec nevyprchalo, a práve tá “NOVOTA” , činí z Ďalekej cesty - aj v súčastnosti, stále nadčasový film, ktorý je brilantne spracovaný, a 100 % si zaslúži byť porovnávaný so CITIZEN KANE. Kľudne poviem : „Trebárs sa nakrútil jeden z najlepších filmov, venujúci sa hrôzostrašnej myšlienke : HOLOCAUSTu” . Pridávam si toto neobyčajné filmové dielo, medzi obľúbené, skoro zabudnuté skvosty, zo 40. rokov, 20. storočia !!! (13.08.2017)

Tak rozhodně jeden z nejlepších československých (a možná i evropských) filmů období prvních poválečných let, který - jak by napsal uživatel mchnk - je potřeba znát... i když přiznám se, že jeden z aspektů (skloubení dokumentárního filmu s hraným), pro který bývá tento snímek vyzdvihován, mi ze začátku síše překážel a vyvolal trochu rozporuplné dojmy. Kombinace sestřihů z nacistických propagandistických dokumentů a útržkovitého rozehrávání spíše intimního příběhu mi přišla trochu násilná, možná bych spíše uvítal místo toho nějaký mini-dokument ze života Židů před válkou. Ale je to opravdu jen drobná výhrada k netradičnímu rozjezdu Radokova filmu. Se stupňující se tísní a přicházejím zlem v podobě prvního a pak druhého transportu se současně stupňuje i celkové vyznění příběhu, který při dostatečné soustředěnosti snad ani nemůže nezasáhnout diváka svou silnou expresivní výpovědí o jedné z nejtragičtějších událostí moderních dějin - holokaustu. Místy téměř až hororový či kakofonní prožitek s úžasně propracovanou výtvarnou i hudební stránkou, mrazivé obrazy temného prostředí ghetta v kamerové hře na světlo a stín, neskutečná síla ze živé orchestrální hudby či zpěvů židovských ukolébavek. To všechno zastiňuje i místy trochu divadelní výkony některých herckých protagonistů, z nichž vedle Blanky Waleské v hlavní roli vyčnívá zejména přijemně civilní Otomar Krejča (budoucí "vůdce" legendární herecké generace Národního divadla). A pak ten závěr, ten brutální závěr v prožitích vězněného lidu z osvobození...! 90% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945 - 1948) (24.02.2019)

Snahu skloubit dokument s fikcí beru jako záslužnou věc, ale Radokovo "okénkování" mi přijde jako nešťastné řešení, které sice neirituje, ale prakticky postrádá smysl. Zrovnatak by šla dokumentární část, zobrazující nacistické pohlaváry, váleřnou mašinérii etc., naroubovat do filmu tradičními způsoby. Užitek by byl imho totožný. Formální prostředky nicméně neberu jako největší zápor. Mnohem více mi v dnešní době (o šedesát (!) let později) vadilo neskutečně pomalé rozprávkové tempo, kvůli němuž jsem se nemohl dostat za žádnou cenu tzv. do filmu. Kamerové jízdy, četné řežijní nápady a hlavně kulisy jsou přitom parádní... holt někde mezi třemi a čtyřmi hvězdami. (10.02.2009)

Stylisticky velmi vynalézavý film, kterému k pomyslné dokonalosti chybí jen kousek. Užití dokumentárních záběrů (případně záběrů z nacistických propagandistických filmů) tu například neslouží jen k zasazení příběhu do historického kontextu, ale jednotlivé ikonické obrazy (vzestup Hitlera, mrtvoly židů v koncentrácích...) navíc fungují i jako narativní zkratka, jejímž použitím přitom film neztrácí na kontinuitě probíhajícího děje. V určitých momentech se záběr, ve kterém sledujeme příběh, prostě zcvrkne na malé okénko, zatímco na pozadí se objevují ony autentické, často ikonické momenty. Toto rané, na tu dobu invenční využití vertikalizace vyprávění i stylu pak umožňuje filmu hladce přecházet mezi jednotlivými úseky války - v onom zmenšeném "narativním" okénku vždy v tomto procesu dojde ke střihu, takže se pak do děje vracíme kolikrát na jiném místě a v jiném čase. Velice působivě se tu pracuje se zvukem, který buď přechází z diegetického do nediegetického (klavírní crescendo gradující ve scéně sebevraždy, kterou přímo nevidíme), nediegetický zvuk imituje a nahrazuje ten pomyslný skutečný (postupný příjezd vlaku), případně diegetický zní jako nediegetický (závěrečné třískání do rozbitého klavíru). K tomu všemu se v důležitých scénách nápaditě využívá kamery nebo střihu ke zprostředkování mentálních stavů hrdinů (nakloněné rámování nebo sugestivně rychlý střih ve sprchách) a zároveň si snímek dává veliký pozor na to, co nám ukáže nebo ne (již zmíněná sebevražda), případně kdy nám to (pro větší působivost) ukáže a jak dlouho to důležité oddálí. Závěrečná čtvrthodina, ve které narace opouští osudy hlavních postav a předvádí sled vypjatých výjevů, je naprosto famózní a vlastně nevím, proč to nehodnotím maximem - snad proto, že vyprávěný příběh tu, hlavně ve druhém aktu, trochu přešlapuje na místě a není úplně snadné děj sledovat. Ale možná jen zaměňuju nepřehlednost za svůj nedostatek pozornosti. (24.09.2012)