Daleká cesta

Zase jeden z těch kvalitních starých filmů, které jsou ale dneska bohužel neprávem opomíjeny. Téma je zajímavé, dobře podané, zahrané, odvážné. Líbilo se mi prolínání hraného filmu s dobovými dokumentárními záběry, zvláštní bylo, když se obraz najednou zmenšil do dolní pravé části obrazovky a nastoupil záběr nový... Prostě je vidět snaha natočit něco trošku jinak, a to se mi líbí... (16.06.2013)

Velmi křehké až éterické, chtělo by se říci, to by ovšem příběh nesměl být zasazen do nejhorší možné doby-holokaustu. Najednou nic neplatí, nic není důležitější než přežití. A všude přítomný strach a děs. Skvělé herecké výkony, úsporné dialogy, které skutečně stačí k vyslovení všeho. A milé běžné věci se ztrácejí v nedohlednu, ale i živená naděje, my se přece vrátíme... (24.05.2020)

Film, který nemá v české kinematografii své doby obdoby. Expresionistická studie vykreslující Terezín jako kafkovské bezvýchodné bludiště fascinuje všechny smysly. Obraz, zvuk, hudba i herecké výkony jsou na neuvěřitelné úrovni. Pokud člověk srovná produkci popřevratové doby a toto dílko, musí se ptát, odkud se, sakra, vzalo? (24.03.2010)

Daleká cesta mě strhla hloubkou a pronikavostí svého zření, vůlí svědčit a znázornit, pro niž ji vnímám jako souladnou s nadčasovým divišovským imperativem "muset vidět" a nebezděčně si k ní píšu pozdější verše Zbigniewa Herberta, které tento hrdinský příkaz také vyplňují: "Viděl jsem proroky škubající si pěstěné plnovousy / viděl jsem šejdíře vstupující do sekty flagelantů / katy převlečené do beránčích kůží / kteří utíkali před hněvem lidu / hrajíce na fujary // viděl jsem viděl // viděl jsem člověka který prošel mučením / teď poklidně seděl v kruhu rodinném / vyprávěl anekdoty polykal polévku / hleděl jsem na jeho pootevřená ústa / dásně dvě větvičky trní s odřenou kůrou / bylo to nevýslovně nestydaté / viděl jsem celou nahotu / celé ponížení // potom / slavnostní shromáždění / spousta lidí květiny / nedýchatelno / kdosi bez přestání mluvil o deformacích / myslel jsem na jeho deformovaná ústa // má to být poslední akt / dramatu Anonymova / plochého jako příkrov / plného přidušených vzlyků / a pochechtávání těch / kdo si s úlevou vydechli / že to zase vyšlo? / uklidí mrtvé rekvizity / a pomalu / zvednou // potřísněnou oponu". (05.03.2014)

Výtvarný film, natočený v duchu německého expresionismu (spíše než ruského). I když se takto vývarně zaměřené filmy se v poválečné době už netočily, považuji spojení romantického expresionismu s podobně romantický laděným nacismen za vhodné pro vyjádření reality, která se reálně chápat naprosto nedá. I když mezi expresionismem a nacismem leží znaménko ≠, a expresionismus byl nacisty prohlášen za zvrhlé umění, určitá ambivalence tu přece jenom bude. I když se dnes Radokův experimentální duch dnes jevit jak překonaný, na druhou stranu právě t je dnes na tomto filmu svůdné. Spojení filmu (expresionismus) s dokumenty (nacismus) je možno vzhledem k uvedenému znaménku nerovnosti kritizovat, ovšem v té době měly jiný náboj než dnes, když se detaily Hitlerova (a spol.) života, radovánek a smrti, promítají opakovaně v hlavních vysílacích dobách na hlavních televizních stanicích. (22.10.2014)