Příběh dlouhé cesty
The Long Journey
Distant Journey
Réžia:
Alfréd RadokKamera:
Josef StřechaHudba:
Jiří SternwaldHrajú:
Blanka Waleská, Otomar Krejča st., Viktor Očásek, Zdeňka Baldová, Eduard Kohout, J. O. Martin, Josef Chvalina, Anna Vaňková, Jiří Plachý st. (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Daleká cesta, prvotina Alfréda Radoka (1914 - 1976), se nutkavou expresí svých obrazů z terezínského ghetta a iritujícím skloubením hraného a dokumentárního filmu stala pro komunistický režim natolik neúnosnou, že byla nejprve nakrátko odsunuta do venkovských kin a posléze zcela vyřazena z distribuce. Měl na tom mj. svůj podíl i Radokův kolega Otakar Vávra (*1911), jemuž se Radokův styl zdál prý příliš křečovitý. Jak se Vávra přiznal ve svých vzpomínkách Podivný život režiséra (1996), když se ho přední stranický ideolog, ministr informací Václav Kopecký (1897 - 1961), na film dotázal, svůj názor nesmlčel a "Kopecký zakázal další promítání Daleké cesty v kinech"... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (122)
Velmi silné momenty jsou střídány nudnými pasážemi, patos dosahuje téměř galaktických rozměrů a herecké výkony také nepatří k tomu nejlepšímu, co tehdejší umělci byli schopni nabídnout. Nejsilnější složkou filmu se tak stává hudební stránka, která je prostě dokonalá. Nadčasovost snímku spatřuji především v jeho afektovanosti a zneužívání divákových emocí, čímž se výrazně podobá současné americké produkci. ()
Snad nejosamělejší monument naší kinematografie, milník, který spatřil světlo světa již v době tuhé Ždanovské koncepce socrealistického umění zavedené do našich podmínek. Uprostřed schematismu a uzavřenosti proti jakémukoliv tvůrčímu přínosu náhle přišel Radokův opus okouzlený revolučními postupy Občana Kanea a snažící se všemi prostředky (obraz, hudba, zvuk, střihy, herecké výkony i úvodní komentář) dosáhnout expresivního dojmu, který byl dle Radoka adekvátnější pro ztvárnění látky než jakýkoliv civilnější či dokumentarističtější přístup. Narace je navíc neobvyklá svou roztříštěností - jsou nabízeny spíše útržky z vývoje situace v protektorátu a samotného tábora, které propojuje jednoduchá, ale intenzivní linka rodiny lékařky. Co je na filmu kromě živé kamery, hry se stíny, kontrastními a ironickými střihy a imaginativní hrou se zvukem nejsilnější složkou je bezesporu Sternwaldova hudba, která sugestivně vystihuje vnitřní pocity postav a ještě více prohlubuje expresivní náladu. Její hodinová stopáž je přesně rozvržena na jednotlivé okamžiky děje a užívá rozmanité motivy, z nichž každý má své pevné místo. Tento postup je v našem filmu do této doby nevídaný. Skvělým nápadem je zvolená variace na Bolero, která má ve své podstatě s tématem mnoho společného a v ohromujícím závěru z ní běhá až mráz po zádech. Výborně je využita diegetická hudba piána, která doprovází profesorovo rozhodování k sebevraždě a neopakovatelným způsobem vystihuje jeho současný subjektivní stav. Krátce řečeno Daleká cesta je mistrovské dílo světových parametrů, které ze své síly za více než půlstoletí nic neztratilo. ()
Silný film, který ale mohl být ještě působivější, kdyby byl plně naplněn jeho potenciál, což se z mého pohledu nestalo (přestože hudba s dobovými ukázkami splnily svůj účel). Některé scény mi nepřišly moc uvěřitelné (Antonínova "návštěva" Terezína), jiné ve mně vyvolaly nechápavý výraz (vousatý Žid zmateně běhající po místnosti s železným křížem na hábitu). K tomu ten jásavý konec...Daleké cesta je rozhodně velmi hodnotný film, který však svojí kvalitou na plný počet nemá. ()
Nad filmem režiséra Alfréda Radoka Daleká cesta se hned úvodem nabízí zajímavá otázka. Jak to, že snímek, jímž petatřicetiletý režisér v roce 1949 debutoval, dosáhl tak dokonalého tvaru a tak silné emotivní účinnosti? A jaká je odpověď? Radok vstupoval do ateliérů sice jako debutant, ale nikoli jako začátečník. Je známo, že jeho divadelní inscenace byly v mnohém směru »filmové«, že principy kinematografie uplatňoval už jako divadelník. A k té emotivní účinnosti jistě přispěla i skutečnost, že Radok ve svém snímku o židovské genocidě, předvedené na osudech pražských Židů za druhé světové války, mohl využít trpké osobní zkušenosti. Sám byl z otcovy strany židovského původu. A právě jeho otec byl vězněn v terezínské Malé pevnosti a posléze zahynul v Mauthausenu. Radok sám byl na podzim 1944 odvezen do koncentračního tábora Klettendorf, odkud v únoru 1945 uprchl. Daleká cesta, která je obrazem utrpení židovské rodiny, nejprve před hrozícím transportem a pak v terezínské pevnosti, je koncipována jako několikavrstevná hraná reportáž. I když základem je příběh Židovky Hany Kaufmanové, kterou se před koncentračním táborem snaží zachránit sňatkem doktor Bureš, silnější a důležitější jsou ony dokumentární prvky. První z nich se soustřeďuje na obrazové zachycení kruté reality, především s použitím retrospektivních propagandistických šotů, druhá pak na podtextové vyjádření mravních hodnot, které se dostávaly do hry a jež v krizových okamžicích dozrávaly. Daleká cesta se dobové filmové produkci silně odlišuje zejména prostředky, s jakými bylo dosaženo maximální hloubky. Terezínské ghetto je zde zobrazeno jako temné nepřehledné bludiště, Radok pracuje netradičně i s rekvizitami a zdánlivě rušivými zvuky (především tóny starého klavíru v závěru filmu). Syrově působí záběry z plynových komor; autenticitu podtrhuje i fakt, že kompars byl složen z bývalých terezínských vězňů. Zcela výjimečně a pravdivě je zde načrtnuta i otázka kolaborace (ředitel nemocnice, který již v době druhé republiky doporučí titulní hrdince odchod ze zaměstnání). Do hlavní role byla obsazena neprávem opomíjená Blanka Waleská, která tak získala svou jedinou velkou hereckou příležitost. Dokázala ji však beze zbytku využít a přesvědčit o svých kvalitách. Silný tragický charakter v sobě zahrnují i dvě epizodní figury židovských přátel v podání Jiřího Plachého a Saši Rašilova, kdy oba umělci i na malém prostoru a téměř beze slov podávají strhující výkony. Radokova CESTA představuje po stránce umělecké i obsahové v tuzemské kinematografii film nadmíru ojedinělý. Není proto překvapující, že se snímek nedostal do širší distribuce a jeho promítání probíhalo pouze v uzavřených projekcích a okrajových kinech. I tento fakt do jisté míry napomohl tomu, že se z tohoto filmu záhy stala legenda, na níž zcela otevřeně v roce 1962 navázal režisér Zbyněk Brynych adaptací Lustigova románu pod názvem Transport z ráje. A i když od židovské genocidy uplynulo již více jak šedesát let, zůstává toto téma ve své kruté pravdivosti stále šokující a silně alarmující. () (menej) (viac)
Stylisticky velmi vynalézavý film, kterému k pomyslné dokonalosti chybí jen kousek. Užití dokumentárních záběrů (případně záběrů z nacistických propagandistických filmů) tu například neslouží jen k zasazení příběhu do historického kontextu, ale jednotlivé ikonické obrazy (vzestup Hitlera, mrtvoly židů v koncentrácích...) navíc fungují i jako narativní zkratka, jejímž použitím přitom film neztrácí na kontinuitě probíhajícího děje. V určitých momentech se záběr, ve kterém sledujeme příběh, prostě zcvrkne na malé okénko, zatímco na pozadí se objevují ony autentické, často ikonické momenty. Toto rané, na tu dobu invenční využití vertikalizace vyprávění i stylu pak umožňuje filmu hladce přecházet mezi jednotlivými úseky války - v onom zmenšeném "narativním" okénku vždy v tomto procesu dojde ke střihu, takže se pak do děje vracíme kolikrát na jiném místě a v jiném čase. Velice působivě se tu pracuje se zvukem, který buď přechází z diegetického do nediegetického (klavírní crescendo gradující ve scéně sebevraždy, kterou přímo nevidíme), nediegetický zvuk imituje a nahrazuje ten pomyslný skutečný (postupný příjezd vlaku), případně diegetický zní jako nediegetický (závěrečné třískání do rozbitého klavíru). K tomu všemu se v důležitých scénách nápaditě využívá kamery nebo střihu ke zprostředkování mentálních stavů hrdinů (nakloněné rámování nebo sugestivně rychlý střih ve sprchách) a zároveň si snímek dává veliký pozor na to, co nám ukáže nebo ne (již zmíněná sebevražda), případně kdy nám to (pro větší působivost) ukáže a jak dlouho to důležité oddálí. Závěrečná čtvrthodina, ve které narace opouští osudy hlavních postav a předvádí sled vypjatých výjevů, je naprosto famózní a vlastně nevím, proč to nehodnotím maximem - snad proto, že vyprávěný příběh tu, hlavně ve druhém aktu, trochu přešlapuje na místě a není úplně snadné děj sledovat. Ale možná jen zaměňuju nepřehlednost za svůj nedostatek pozornosti. ()
Galéria (40)
Zaujímavosti (9)
- Film sa natáčal v Terezíne. (dyfur)
- Film byl v roce 2019 digitálně restaurován Národním filmovým archivem ve studiích Universal Production Partners a Soundsquare v Praze. (Zdroj: Filmový přehled)
- Velká část dokumentárních záznamů pochází z filmu Triumf vůle (1935). (NinadeL)
Reklama