Daleká cesta

Na dobu vzniku je to velmi, velmi zajímavý počin. Člověk by řekl, že to ani nemůže být natáčené v roce 1948. Zdánlivě nezkužený režisér Radok zvolil ve své prvotině netradiční dosud nevyužívané filmové postupy a způsob vyprávění. Probíhající děj je doplňován dobovými dokumentárními záběry, které samotný děj rozvíjejí a doplňují. Film je neuvěřitelně působivý, řekl bych až depresivní. Žádná krev, přesto tíživá atmosféra. To vše završené skvělým hereckým výkonem Blanky Waleské, pro kterou to byla jediná titulní role v její filmové kariéře. Dokud jsem film neviděl, nevěřil jsem že by se do role židovské matky hodila Zdeňka Baldová. A ejhle, hodila. Jedna malá chybka. Některé epizodisty využívaly ve více rolích. To mi však nezabrání v maximálním hodnocení a zařazení filmu do českých top 10. (24.02.2007)

Velmi silné momenty jsou střídány nudnými pasážemi, patos dosahuje téměř galaktických rozměrů a herecké výkony také nepatří k tomu nejlepšímu, co tehdejší umělci byli schopni nabídnout. Nejsilnější složkou filmu se tak stává hudební stránka, která je prostě dokonalá. Nadčasovost snímku spatřuji především v jeho afektovanosti a zneužívání divákových emocí, čímž se výrazně podobá současné americké produkci. (21.04.2012)

Takových autorských debutů by mělo být co nejvíce. Pojem kinematografie třetí republiky je doposud nepoužíván. O to více je potřebný. Jinak je totiž krajně nesnadné pochopit, jak takovýto film, který si vyžádal enormní dlouhodobé nasazení pracovního týmu i Radokovo, vůbec mohl být v zestátněném Československém státním filmu schválen a natočen. Srovnáme-li ho s jinak uchopeným, ale obsahově obdobně zaměřeným a kvalitativně srovnatelným Vávrovým dílem NĚMÁ BARIKÁDA, kterému se dostalo podstatně větší míry "pozornosti" dobové cenzury, bude zřejmější, co tím chci vyjádřit. Protože jsem včera zhlédl představení v kině PONREPO, mohu dosvědčit, že obsahové i dokumentární zachycení atmosféry v terezínském ghettu je téměř dokonalé, pokud není dokonalé zcela. Herecké obsazení, až na výjimky opatřené neblaze proslulými Davidovými hvězdami, je rovněž na vrcholné úrovni. Stojí za zmínku, že epizodicky se tu objevují velikáni nastupující generace české Thálie (např. Miloš Kopecký v záběrech věnovaných plynové komoře). Pro mne nejvíce uchvacující jsou závěrečné scény vykoupení-svobody a mimořádně zdařilé zachycování časového historického prolínání (film se odehrává zhruba v letech 1939-1945). Nevůle kulturtrégrů od Prašné brány (tam tehdy sídlil ústřední sekretariát KSČ) je pochopitelná; co dost překvapí, je skutečnost, že k zásahu - naštěstí - došlo tak pozdě. Že Radok patří k velikánům své profese, je mimo jakoukoli pochybnost. Ale tady, v tomto případě, mně zaskočil a překvapil mimořádně. (30.08.2013)

Radokův působivý debut i dnes dokáže strhnout své publikum. Mistrovské dílo kombinující silný příběh s archivními materiály funguje i po více než sedmdesáti letech od premiérového uvedení. Pozoruhodná práce s hudbou, střihem, atmosférou, náladou a hlavně Radokovou invenční režií se směle může měřit se světovými snímky s tématem holocaustu. Působivost Daleké cesty tkví hlavně v tom, že vzniká těsně po válce, tudíž je její svědectví a memento mnohem naléhavější než u pozdějších snímků. Je až neuvěřitelné, že v časově nevhodné době (komunistický puč a požadavky optimisticky budovatelských snímků) vzniká film, který diváka nutí k zamyšlení a nijak mu to neusnadňuje. Veliké díky za to. (22.08.2021)

Film, který nemá v české kinematografii své doby obdoby. Expresionistická studie vykreslující Terezín jako kafkovské bezvýchodné bludiště fascinuje všechny smysly. Obraz, zvuk, hudba i herecké výkony jsou na neuvěřitelné úrovni. Pokud člověk srovná produkci popřevratové doby a toto dílko, musí se ptát, odkud se, sakra, vzalo? (24.03.2010)