Nákaza

Dalo se čekat, že to půjde proti tradičním diváckým očekáváním, ale přesto Soderbergh dokáže překvapovat hlavně tím, jakou optiku k profláknuté zápletce přikládá, když si místo velkolepých davových scén vystačí s dokumentárně laděnou tóninou a naprosto suverénně nechává slavným hollywoodským jménům minimální party, přičemž oni se mu odměňují parádními výkony. Minimalizmus, který se zavrtává hluboko pod kůži. PS: Letos už druhý film, který z velké části „udělal“ Cliff Martinez. (20.10.2011)

Pokud má polovina žen AIDS a druhá prasonetopýří chřipku, přestává platit klasická tuberkulózní poučka, že se maj píchat jen ty, co kašlou. Ve výše uvedeném případě má jeden rozhodně zaručenou delší životnost u těch s lézemi. Teda jestli nakonec stejně nechytnou tu chřipku. Ale to už se příliš filosoficky zamotávám. Typická Soderberghovina. Ten chlap je prostě mistr ve svém oboru! Dokáže si nacpat před kameru snad každou profláklou hollywoodskou držku, sehnat macatý rozpočet a pak rutinovaně natočit nudný a neosobní film, na který zapomenete snad ještě před závěrečnými titulky. A takhle mu to prochází už hezkých pár let. Je to jednoduše frajer nebo Bruckheimerův nemanželský synek? (13.12.2011)

A kurva! Končím s podáváním si rukou s cizími lidmi...Věcné, řemeslně pefektně zvládnuté. Spíš minimalisticky dokumentuje průběh a životní příběhy lidí probíhají jen tak mimochodem, spouští řetězové reakce, které vedou k nakažení jiných. Jistou sterilitu umocňje i hudba. Doslova odporný Jude Law si svou roli vychutnává a Matt Damon je přijemně civilní (není malých rolí). Trochu mě mrzí odbytý konec (i když se asi realitě poměrně blíží), NÁKAZA měla na víc. (17.12.2011)

Nepřekvapuje mě, že se jedná o další Soderberghův počin, který jde proti žánrovým očekáváním, podrývá hvězdný status mnohých herců a znejišťuje diváky podáním výpovědi o úloze zacházení informací ve společnosti. Komě toho, že mnozí Soderberghova dvorního skladatele Martineze objevili až díky Refnově americkému debutu, mě překvapuje, kolik - soudě dle ohlasů - se po premiéře vyrojilo zpozdilých dramaturgů. Ti zpětně radí, že by film měl být buď delší, aby byly všechny postavy "správně" prokreslené, byl jim věnován "patřičný" čas a vše bylo uzavřené, nebo by měl mít méně postav, aby nám některá mohla být bližší a mohli bychom se s ní identifikovat apod. Nejenom daný přístup, ale vůbec takové "konvenční" nároky mi přijdou nemístné hned z několika důvodů. Zaprvé jde o typ vyprávění s několika postavami, které se odklání od klasického modelu, a tak je záměrně většina linií nechána otevřených a nedořečených pro divákovo domyšlení. Zadruhé obsazení známých herců vede k tomu, že postavy máme vnímat spíše jako určité abstrakce - nositele žánrových kódů. Proti nim se buď proviňují (ukázkovým příkladem je Gwyneth Paltrow umírající v prvních deseti minutách), nebo je svým schematickým jednáním naplňují, ale my víme, že šťastné konce a neokázalá humanistická gesta patří do žánrového, nikoliv skutečného světa. NÁKAZA je totiž procedurálním dramatem, ve kterém se ale na rozdíl od obdobně vyprávěného TRAFFICU - NADVLÁDY GANGŮ neukazuje pouze samotný oběh látky (drogy, viru), nýbrž i provázanost makro a mikro historie. Závěrečný příklon ke klasičnosti (zodpovězení narativní mezery z počátku, jelikož se začíná in media res, utvoření heterosexuálního páru) totiž patří jen jedné z mnoha linií a na ní se podvratně ukazuje, že štěstí lze dosáhnout leda bez obeznámenosti se všemi informacemi, popř. jejich zamlčováním druhým pro dosažení štěstí druhých. (24.10.2011)

Celé to připomíná televizní zpravodajství. Nemáte tu hlavní hrdiny, kterým byste mohli držet palce, jen spoustu epizodních postaviček, které většinou nedlouho po uvedení na scénu zemřou. Dozvídáte se, kolik je nakažených, sledujete debatu mezi typickým zastáncem konspiračních teorií a typickým představitelem vlády. Jenže podobně, jako když si přečtete o pádu letadla kdesi na druhém konci světa, z toho cítíte jakousi odcizenost. Neosobnost. Stejně jako v reálném životě se často zdá, že se vyšetřování nehýbe kupředu a že hlavním úkolem většiny zúčastněných je jen čekat, jak se vše vyvrbí. A když už se konečně objeví nějaké drama a vše začne připomínat Hobbesův 'state of nature', přeskočí děj na jiné bezvýznamné okamžiky jiné postavy. Normálně mi tohle nevadí, normálně mám filmy zobrazující obyčejné okamžiky v životě obyčejného člověka ráda. Jenže takové filmy musí být postaveny na zajímavé hlavní postavě, se kterou vás ty běžné momenty budou bavit prožívat. A Contagion ji nemá. (25.10.2011)