Sherlock Holmes: Hra tieňov

Scénář je spíchnutý horkou jehlou a má jen pár opravdu vynikajících momentů a konflikt obou velikánů není patřičně prokreslený. Pořád je to ale zábavná prohláškovaná jízda s vynikající vizuální stránkou. Efektní zpomalovačky jsou přesně tam kde mají být a berou dech. Scéna s "Jeníčkem" v lese nebo závěrečná konfrontace (efektně přetransformovaný závěr jedné z nejdůležitějších povídek) jsou jednoduše boží. Příběh je ale strašně schématický, honička střídá bitku a na pořádnou osudovost není moc místo, přitom materiál tu na ni je. (11.01.2012)

Pokračování restartované Sherlockovské ságy, v trošku akčnějším duchu než je obvyklé, rozhodně nezklamalo a nezahanbilo perfektní první díl. Základní kostra filmu, tedy akční souboje a složité hádanky, které dokáží Holmes s Watsonem perfektně vysvětlit, samozřejmě zůstala nepozměněna a akce (jak to bývá obvyklé) přibylo. Perfektního Blackwooda nahradil legendární, a již v jedničce načrtnutý, profesor James Moriarty. Zasazení na venkov mě trošku ruší a Londýn mě baví mnohem více, ovšem filmu to nijak neškodí a film jede, jedna radost. Perfektní výkony Roberta Downeyho Jr., Jude Lawa, ale i Noomi Rapace snad ani není třeba zdůrazňovat, nicméně stejně to udělám, protože hlavně Downey si to zaslouží. Bez něj by to totiž nebylo ono...90%...[14.01.2012_Cinestar_Černý most] (16.03.2013)

Kdokoliv tvrdí, že je Sherlock Holmes: Hra stínů nedivácký film, asi nikdy žádný nedivácký film neviděl. To už bychom mohli za nedivácký film považovat asi úplně každé dílo, které si trochu víc, než je obvyklé, pohrává s rozvržením syžetu a fabule, ať už tak činí naprosto zbytečně, jako třeba v The Social Network, nebo to má naopak určitou funkci, jako třeba v Občanu Kaneovi. Hra stínů samozřejmě naprosto ve všech ohledech odpovídá postupům uplatňovaným Hollywoodem již několik desetiletí, Hollywood ostatně málokdy vyprodukuje něco, co by se tamější tvorbě výrazněji vymykalo, a tento snímek není žádnou výjimkou. Divák se konec konců dočká odpovědi na všechny své otázky (ne, že by to bylo v Hollywoodu nutností, to není, jen reaguji na domněnky o nediváckosti filmu). To pochopitelně neznamená, že je scénář bez chyb a nikde nedrhne. To bohužel také ne. Hlavně u postavy cikánky (Noomi Rapace) je cítit, jak moc je její postava v celém filmu nadbytečná a "uplatnění" se dočká až v samém závěru - do té doby má sloužit jen jako potěcha pro oko mužského diváka. (10.03.2012)

Pistole nabité, mozky v plné polní, dedukce rozvibrovaná na maximum. Když Holmesovy myšlenkově-zápasnické kejkle dobývaly kina poprvé, nadšeně jsem hltal každý Ritchieho nápad a když Robert Downey s jiskrou v očích odkrývá pavučinu intrik podruhé, tleskám znovu. Moriarty je totiž dokonalou nemesis, která může zahrozit z nejvšednější situace a v takových chvílích jeden potřebuje nejen věrného parťáka, ale třeba i exhibicionisticky naladěného bratra s rozklepaným personálem. Tenhle efektní akční přístup mi zkrátka k vadnoucí viktoriánské éře sedí a celý tvůrčí tým se mnou bez problémů mává skrz emoce i lokace. Prosím trilogii, milý Watsone. (16.01.2012)

Nesdílím převládající názor, že pokračování dobrodružství doyleovského hrdiny je slabší než první díl, protože "dvojka" je co do tempa vyváženější než její předchůdce a zároveň si ji lze užít i jako vyprávění, jelikož jsou mnohem lépe distribuovány informace a poskytovány vodítka pro tvorbu hypotéz. Bohužel mnohem více rozšířenější "teorie" o tom, že ve druhých dílech musí být všeho vic, ale málokdy jsou lepší, převládá. Přitom podle jiného přístupu jsou sequely mainstreamových blockbusterů mnohem pozoruhodnější, pokud jsou natáčeny tvůrci s jasně rozpoznatelným rukopisem, protože ti se už jednou (komerčně, kriticky) osvědčili a nemusí se tolik podřizovat studiovým požadavkům. Bezpochyby to platí i pro Guye Ritchieho, který jednak v holmesovsko-watsonovské bromanci víc zdůrazňuje podvratnost v podobě možného queer čtení (čirá travestie!), jednak v nebývale sebereflexivním vyprávění vytváří nesčetné množství - především prostorových - mezer, aby se zaměřil na čirou potěchu ze samotné podstaty detektivní práce - dedukce jako takové. Zároveň se střet dvou dynamických sil vyprávění - Holmese a Moriartyho - otiskuje i do formální stránky snímku, která staví na pnutí dvou různých poetik (poklidného a dynamického, opodstatňující tak užívání zpomalovaček). Není to efektní, jak by si mnozí přáli, ale naopak maximálně efektivní, když i jednotlivé stylistické prvky, které v předchozí části sloužily k ozvláštnění obrazu jedné éry a její převládající filmové podoby, zde důsledně a důmyslně slouží vyprávění (především střidání velikosti záběrů). Konec? Doufám, že ne - chci další kapitolu. (29.12.2011)