Sherlock Holmes: Hra tieňov

Vadí divákům spíš složitý scénáře, nebo jednoduchý scénáře? Kdejaký snob nejspíš odpoví, že složitý, a proto musí být každý scénář jednoduchý. Tenhle názor je oblíbený hlavně mezi těmi, podle nichž nejsou mainstreamový filmy zrovna dvakrát chytrý, nicméně podle mého je problémem spíše jednoduchý, prostý a monotónní scénář než informacemi, jmény, čísly a vztahy nabitý děj, v němž se sice nikdo moc neorientuje a máločemu rozumí, ale alespoň to rychle odsýpá. Sem patří i druhý Sherlock Holmes, kterýho bych rozhodně nepodceňoval, dokonce mám takový až konspirační podezření, že nikdo na světě vlastně přesně nechápe, co která postava sleduje a jaké jsou vztahy mezi důsledky a příčinami jednotlivých scén, k čemuž ovšem přispívá i to, že scénář čerpá částečně z logických dedukcí Sherlocka a částečně z nelogických zásahů shůry. Každopádně na nějaký globální úrovni je druhý Sherlock Holmes možná přiblblá bondovská tour po starým kontinentu, nicméně v detailech a jednotlivých dialozích to je neskutečně složitý, zamotaný a promakaný dílo. Takový jsou ale všechny filmy Ritchieho. ____ V sequelech musí být údajně všeho víc (akce a triků a kdečeho), a jelikož je „všeho víc“ de facto totéž co iracionální bordel, hrozilo, že druhý Sherlock Holmes provede totéž, co Doyle na začátku 20. století, který se tehdá kvůli náhlé a nečekané smrti několika blízkých odvrátil od chladně racionální Holmesovy logiky k okultním příběhům profesora Challengera a sám prováděl spiritualistické seance. Něco takovýho je ale doma spíš v romantických a hororových příbězích, nikoliv u Sherlocka pověstného svým metodickým a logickým uvažováním. Naštěstí se tak nestalo a druhý Sherlock žádné známky mysticismu nejeví. Odsud je i zřejmé, proč jsou výtky vůči slabšímu záporákovi, profesoru Moriarty, trochu nespravedlivý - detektivnímu dílu nikdy nejde o vylíčení vraždy a psychologii zločince, nýbrž o detekci a práci vyšetřovatelů. ____ Druhý Sherlock je tedy pořád hodně logický dílo, a jestli je nějaký obor blízký logice, chcete-li matematice, pak to je hudba (není náhodou, že náš nejvýznamnější post-analytický logik Jiří Raclavský zároveň skládá), která tu hraje velevýznamnou roli. Druhý Sherlock Holmes je vlastně hudební film, jelikož s každou lokací je spojena nějaká hudební forma či nástroj: v Londýně to jsou dudy, ve Francii Don Giovanni, v Německu Schubert a ve Švýcarsku Straussův valčík (byť dudy patří spíš do Skotska, Don Giovanni do Vídně nebo k nám do Prahy, Schubert byl Rakušák a valčík nemá v zemi kravských zvonců co pohledávat). Ono Zimmer má takový renomé, že se jím využívané signifikantní nástroje často objeví přímo ve filmu, třeba obří varhany Davyho Jonese ve třetích Pirátech nebo elektrická kytara v Rangovi, ale tenhle film udělal podle všeho ještě o krok dále, protože tu hudbu zapojuje dost razantně přímo do děje. A co říct k těm slovenským Romům, který Zimmer do projektu zapojil? Asi to, že v tom následuje krédo Zdeňka Pohlreicha, který taky propaguje vaření z lokálních surovin namísto globální mcluhanovské vesnice. (20.12.2011) (menej) (viac)