Na ceste

Reziserka Jasmila Zbanic sa marne snazi napodobnovat velikanov svetovej kinematografie, hlavnou devizou filmu mali byt dialogy, no Zbanic nie je expertkou na namakane dialogy, na to su tu ini reziseri. Zbanic sa musi zmierit s tym, ze nema na to natocit plnohodnotnu spolocensku konzervacku   :  60 % (19.06.2022)

Podľa mňa fantastický film. Veľmi moderný film v produkcii štyroch krajín odohrávajúci sa v krajine postihnutej vojnovými hrôzami. Slovanskej krajine, kde však väčšinové obyvateľstvo vyznáva islam. Divák dostáva veľa faktov ohľadom islamu a moderného sveta. Sám som zistil, že islam má veľa podobností s kresťanstvom, ktoré vyznávam. Tak ako by sme sa my mali modliť ráno a večer, tak to ráno robia moslimovia. Tak, ako by sme nemali sexovať pred svadbou, tak je to aj u moslimov, avšak oni majú veľa iných pravidiel, zakrývajú tvár ženám, nepodávajú im ruky, ženy sú v podstate slúžkami, moslim ich môže mať viac a veľa iných pravidiel ohľadom zákazu fajčenia, alkoholu, aj keď aj to je v našom náboženstve zakázané, ak sa napríklad jedná o závislosť alebo opilstvo. Ťažko povedať niečo voči tomuto náboženstvu lebo je svojské, je iné, má svoje predpisy, ale veľmi popiera užívanie života tu na Zemi, orientuje sa viac menej na posmrtný život aj keď aj to je v istom zmysle v kresťanstve. Divák si na konci môže vybrať, či je preň dôležitejšie šťastie tu na Zemi a rodina alebo strata tohto pre možné vyššie šťastie po smrti. Tu je to možno troška prehnané, ale je to zaujímavá otázka, čo uprednostniť. Mne ako kresťanovi je jasné, že islam nie, ale čo ak by mi dala žena, ktorú milujem takúto dilemu, čo by som si vybral ak by som sa nechcel vzdať BOHA. Možno to chce empatiu a nepreháňanie, čo podľa mňa kresťanstvo nemá, to má podľa mňa základnú morálku a etiku a nie rôzne neuznávanie iných náboženstiev, žiadny fundamentalistický terorizmus. Film je veľmi kľudný a nemyslím si, že by boli moslimovia v ňom vykresľovaný zle, možno až na tú zbabranú scénu s predbiehaním kamióna v zákrute, ale to bolo podľa mňa jediné reálne zlyhanie a možno ešte ten sex a nahé telo bolo zbytočné, takto sa s tým ťažko môže osloviť širšie publikum. Tak či tak, ako mi to spočiatku prišlo príliš tiché, tak som to nakoniec veľmi ocenil, veď v časoch mieru máme najväčšiu šancu popremýšľať o tom, čo sme, kam sa chceme dostať, v čo vlastne veríme, či to, čo robíme má zmysel a podobne. Herecké výkony sú skvelé, dej je pekne rozdelený a je zmysluplný, veľmi veľmi sa mi páčil a rád by som ho pustil širšiemu publiku a aj v rodine. (09.06.2012)

Každý z nich podnikal svou cestu. Ona za otěhotněním, on za nalezenou vírou. Jejich společná cesta se ale začala drolit, jejich vztah se postupně zašlapával do prachu země. On, docela pijan, se totiž po ztrátě zaměstnání a náhodném setkání se starým známým z války obrací k ortodoxnímu islámu. Vzdaluje se nejen jí, ale i všemu, co ho doposud provázelo – zábava, alkohol, sex, radost a prozápadní styl života. Karty a fakta jsou rozdané, záleží na divákovi. Kam se přikloní, režisérka nijak zvlášť neovlivňuje, i když v závěru přeci jen nahrává jí. Jde však o to, čím si musíme projít, než se závěru dobereme. Čekají nás dialogy, které zaujmou, situace, které působí civilně a uvěřitelně. Nelze se však ubránit prázdným a hluchým místům a režijnímu uchopení, které prostě nevtáhne. Nic hlasité nebo naléhavého mi v hlavě po projekci neznělo. A to je, myslím, docela chyba!! (29.10.2013)

Jasmila Žbanić si jistě zaslouží uznání za to, že se ve svém filmu vyhnula mnohým (byť ne všem) klišé a s obdivuhodnou seriózností ukočírovala téma, které až příliš láká k bulvárnímu zpracování. Wahhábovská sekta bývá spojována především s rigidností, přísností, strohostí a zpátečnictvím, v podání Žbanićové je je jí ovšem ještě přisouzena role jakéhosi alternativního společenství vytrženého z moderního "konzumního" světa (v tom táboře u řeky si vůbec není těžké na místo wahhábistů dosadit třeba krišňáky nebo Vesmírné lidi) a nabízejícího útěhu těm, kteří jsou jim zklamaní. Však těm vousatým podívínu ani není upírán nádech jakéhosi spirituálna a třeba zpěvná recitace Koránu v Bahrijově podání má téměř hypnotické účinky. Na cestě ale vlastně mnoho neříká (a IMHO ani nechce říkat) o wahhábismu, ani obecněji o islámu, či ještě obecněji o podlehnutí náboženskému fanatismu (on se koneckonců z Amara ani opravdavý fanatik nestane), zaměřuje se především na dva základní způsoby, jak se lidé v Bosně (ne)vyrovnávají se svými démony, ať už jde o jejich aktuální starosti, či hluboko do paměti zaryté hrůzy balkánského konfliktu. Zatímco Luna se dovede přes hrozivou minulost přenést (byť na ní rozhodně nezapomněla, což se naplno projeví ve scéně u rodného domu) a na zlepšení své situace se sama snaží aktivně pracovat, Amar se na toto rezignuje a pokouší se o únik právě do onoho alternativního světa, v němž stačí dodržovat náboženské předpisy a zbytek se postará Bůh. Nakonec dojde k přesvědčení, jež je jednou z výchozích ideí islamismu, tedy že za všechny tragédie (bosenských) muslimů je zodpovědný právě jejich nedostatek zbožnosti a nedůsledné praktikování víry.... Ač je za však za filmem vidět kus pocitvé práce v oblasti filmařského řemesla i pozorování společenských jevů a jeho postavy působí neobyčejně živě a autenticky, nemohl jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že se mu pranic nedaří vykročit za suché pronášení tezí a stát se pro diváka také alespoň trochu podnětným. (18.10.2010)

Na cestě k Alláhovi i od něj. Zajímavě a funkčně vystavěný scénář na téma, když se do partnerského vztahu vloudí náboženství. Ovšem potenciál je nakonec vyčerpán k vůli vyhraněným přístupům. Přitom začátek a odůvodnění, proč a jak, se navzdory prvotní nejistotě v hledání hlavního tématu zdají zpětně velmi povedené. (09.09.2010)