Zabil som svoju matku

Hubert mi niekedy neskutočne liezol na nervy, inokedy som ho ľutovala, aj ma rozplakal, aj rozosmial, často som ho nechápala, inokedy zase úplne chápala ... a tak nejak na mňa pôsobila aj matka (výborne zahratá) ... raz tak a inokedy úplne ináč ... herecké výkony super a skvelá muzika. Xavier je naozaj talent! (02.03.2015)

Hubert byl velmi zlý, arogantní, hysterický a sprostý spratek. V šestnácti letech se takto chovat k matce? Ale pravda je, že děti se chovají tak, jak dalece jim to rodiče dovolí. Měl příliš povolenou uzdu a potřeboval párkrá dostat přes hubu... Místo do internátní školy se mu měl věnovat psycholog, evt. psychiatr. Škoda, že nebylo možno proniknout více do jeho nitra, proč cítil až takovou nenávist. Nikdo mi nebude namlouvat že jen proto, že se domníval, že je nechtěné dítě. Víc jsme se v podstatě nedozvěděli. (13.01.2011)

Dolanův debut se mimo přirozené nevyspělosti (což ale není nikterak zásadní problém) jeví i jako tematicky sevřenější celek než Imaginární lásky. Až v nich se začíná naplno projevovat jeho manýristický styl demonstrován zálibou v pestrostobarevných kompozicích a vytříbeným sladěním hudby a dějových situací, v níchž se hrdinové nacházejí, nemluvě o působivých zpomaleních a notné sebeironii. Zabil jsem svou matku podobné postupy využívá jen zčásti a daleko méně se zabývá formálním vzezřením. Navzdory využití podobné strategie promluv do kamer jako v Imaginárních láskách je film odlišný. V jeho druhém počinu nejsou postavy součástí příběhu, pouze artikulují to, čím procházejí i postavy filmu. Ve svém prvním snímku je ale na to Dolan sám, což dodává větší míru autobiografičnosti. Je jasné, co chce říci a lze mu snadno porozumět, film ale jakoby srážela přílišná touha po sebevyjádření. Ke cti ovšem slouží Dolanovi to, že si nenárokuje nijak „objektivní“ a tu jedinou pravdu. Zabil jsem svou matku je spíše filmem-názorem, radikálním v nahlížení skrze optiku samotného aktéra. Menší problém je i nepříliš výrazný posun postav, což je ale pochopitelné, jedná-li se o film, jenž analyzuje určitý problém. Na 19 let je to přesto velmi kvalitní počin, jehož míra ztotožnění závisí na naší zkušenosti. Jen se bojím, aby Dolanovy filmy nebyly zakonzervované v čase, tj. nebyly jen módní záležitostí. (19.11.2012)

Musel jsem se nad tímto filmem zamyslet. Opravdu to všechno zní tak, jak to ve skutečnosti vypadá? Každý z nás občas měl ten pocit, poslat svojí matku do řitě. Xavier Dolan to vyjádřil ve filmu, ve kterém se snaží vyjádřit svoje vybouřené názory a musím říct, že mě to vcelku zaujalo. Xavier se jeví jako velice schopný herec, scénárista a režisér. Tento film nejenom, že má zajímavý nápad, zpracovaný tak, jak to Xavier cítí, ale hlavně má celou řadu silných scén, podkreslené výbornou hudbou a perfektním závěrem. Největším problémem jsou pak postavy, na které se člověk musí zvyknout. Xavier Dolan totiž není jeden z těch, co by se snažil zalíbit všem, a tak různé názory na něj jdou až s dobou filmu. Ze začátku jsem ho měl plný zuby, ale ke konci už to všechno dávalo smysl. Nutno dodat, že Xavier vše sepsal a natočil ve svých 19ti letech. (15.03.2012)

(2x) Ve všech ohledech pozoruhodný a formou zpracování zcela osobitý Dolanův celovečerní debut si zachovává svou výjimečnost především přístupem k zvolenému tématu, které bezpochyby svádí k tisícům dalších a veskrze fádních interpretací, jimž se ovšem tehdy ani ne dvacetiletý začátečník úspěšně vyhnul. Nahlédnutí do nelehké fáze dospívání pubertálního mladíka, hledajícího cestu ke své matce i přes permanentní vyhrocené averzní chování vůči její osobě, nabízí celou škálu definovatelných metafor, narážek a skrytých významů, výborně postihujících soužití dvou zdánlivě neslučitelných jedinců, z nichž ani jeden v zájmu vlastní pravdy nedokáže vyslechnout a pochopit toho druhého. Přecházení od komicky vypadajících žabomyších hádek k psychologicky vypjatým momentům umocňuje cílovou motivaci celého příběhu, uzavřeného jakoby prostým, ale o to více nečekaným setkáním beze slov. Náročný a v rámci dané role maximálně zvládnutý herecký výkon režírujícího Dolana byl byl poloviční bez božské Anne Dorval, doslova koncertující v postavě neurotismem stižené matky, sobecké a milující zároveň, velkoryse odpouštějící i umanutě trvající na vlastních požadavcích, jimiž ubíjí hrdinovo ego. Aniž bychom si to možná zcela uvědomovali, máme před sebou mimořádně vyspělé filmové umění; lyricky dryáčnickou sondu, zamýšlející se daleko více než nad homosexualitou citovým poutem mezi matkou a synem, které může být nenávistné i milující, ale v každém případě neoddělitelné a přetrvávající všechny bouře života. Bez diskuse zůstává fakt, že J'ai tué ma mère náleží k tomu nejlepšímu, co letošní queer filmový festival Mezipatra svým divákům mohl nabídnout. #Mezipatra 2010 (16.11.2010)