Faust

Naprosto atmosfericky valcujúce spirituálne majstrovské dielo, schopné vybudiť zmysly diváka na najvyššiu možnú úroveň. Faustom sa už predtým inšpiroval hocikto, ale to čo dokázal Sokurov tak to klobúk dole, niečo také sa vidí iba málokedy. Zároveň si uvedomujem, že snímok nemusí sadnúť každému, pretože sa tu popierajú snáď všetky zásady toho, čo robí film atraktívnym pre diváka: dejová linka je ohlodaná až na kosť, veľa naoko nezmyselných dialógov a situácií, slepé odbočky v dejovej linke, ťažko čitateľné postavy... Na druhú stranu treba si uvedomiť, že nejde o klasický film v štýle úvod-zápletka-rozuzlenie, ale že máme pred sebou predovšetkým senzuálny, atmosferický filmový pokrm, v ktorom sa prostredníctvom šikovne volených dialógov zabalených do bizarnej metofory a prostredia plného kontrastov rozoberajú mnohé otázky týkajúce sa života, smrti, túžby po poznaní s cieľom pohrať sa s pocitmi diváka. Diabol tu obchádza okolo hlavnej postavy, ako mačka okolo myšacej diery, našepkáva jej, využíva jej slabiny v podobe túžby po moci, vedomostiach, chtivosti.... Bezpohlavný tvor, z ktorého už len na pohľad ide mráz po chrbte. Všetko podčiarkuje príhodná atmosféra s nádhernými kulisami, ktoré presne demonštrujú stav mysle v obraze (všetko zlé a škaredé je tmavé a zatuchlé, Markétka a všetko dobré je jasné a žiariace). Nakoniec je tu výborná hudba, možno až ambientného typu. Ťažko opísať pocity, ktoré vo mne film vyvolal, ale pozor, ako som sa už zmienil, snímok nebude baviť každého, je to netradičná, svojrázna vec. (01.10.2015)

Chladný vizuál, chladnější snad než smrt sama, doprovází celé rozsáhlé filozofické pojednání na téma života, smrti a kontrastu mezi dobrem a zlem. Lichvář je svůdce, našeptávač, je slizký, zlý a ohavný. Sokurov opět skloubil mimořádnou vizuální stránku s tou zvukovou. Faust se stává jen průvodcem, ďábel je hlavní postavou, vždyť ano, zlo může existovat i bez dobra. A já budu dlouho muset přemýšlet nad závěrečnou nevyřčenou otázkou, zda lze považovat za vraždu zabití ďábla v sobě. Neskutečně silný zážitek, Sokurov povýšil Fausta na čisté filozofické dílo. (10.09.2020)

Veľký rozdiel medzi Faustom v expresionizme či z pohľadu Goetheho špecifickej atmosféry. Sokurov prevzal rôzne ruské archetypy morálneho rozvratu a dosť univerzálnym jazykom z neho spravil líčivú kombináciu mystických dialógov a odľušťovanie tej ľudskej stránky človeka v dosť nahnutej spoločnosti a v nepríhodnej dobe. Tie dialógy, alebo čas od času len "neúmyselné" vnútorné vyslovené monológy mi pripomenuli Jakubiska. Avšak (a podobne ako u slovenského velikána, keď sa príliš snaží navodzovať nadzemský dojem, kde by sa zišla jeho pragmatickejšia ruka), nedokáže ma príliš nadchnúť a strhnúť. Ani skvelé základy a potrebné proporcie nemusia docieliť výsledného účinku. (05.10.2017)

V pripade tohoto filmu bych zase z festivalu vyhodil vsechny divaky, kteri nemaji ani predstavu, kdo je to Sokurov, nic si o nem nezjisti ani neprectou, navzdory tomu se na film sverepe hrnou a nasledne otravuji sve okoli sumem, vzdechy, zvedaji lidi ze sedacek na kraji svymi odchody atd. Ne, toto opravdu neni literarni adaptace, aby si kdokoliv mohl udelat zarez do denicku povinne cetby. Je to narocna spiritualni pecka, kterou jsem si posledni den festivalu uzil i pres vyse uvedene rusive elementy. (18.07.2012)

Překladatel českých titulků sice z uvodního "Frei nach Johann Wolfgang von Goethe" vypustil ono veledůležité slovíčko "frei", nicméně i ten "Goethe" samotný je trochu na hraně. Sokurov udělal spíše adaptaci staroněmecké legendy než Goethova dramatu (i ten Goethe je adaptace..). Sokurov od svého německého kolegy vzal jen pár příběhových prvků a s jejich pomocí Fausta interpretoval tak radikálně, že se to mnohému divákovi vůbec nemusí líbit. Vytvořil fantaskní, snový, přitom skoro až primitivní svět ohlodaný až na samu podstatu chtíče, jenž by současně s marným hledáním podstaty lidského bytí mohl být originální uměleckou interpretací freudových pudů života a smrti. Sokurov vytvořil svět, jehož procházení je doslova výletem po lidském podvědomí. Žádná z důležitých postav filmu není "normální", každá je nějakým způsobem chorá a vyšinutá a dohromady je jejich chování příčinou hnusu, který se na nás neustále valí. Sokurov tady pracuje doslova s antikýčem; skutečná krása ve filmu je jen to, co není spojené s člověkem (příroda..), vše spojené s člověkem je hnusné a choré. Faust je vyobrazen se všemi svými nejnižšími pudy a frustracemi (slovo das Geld je v jeho ústech velmi často), jeho touha po vědění či limitech lidských znalostí je tím víc upozaďována. Chtíč je vůbec silným motivem; vždyť vůbec první záběr filmu (detail genitálií pitvané mrtvoly) dává vzpomenout na Schopenhauerovu myšlenku, že právě genitálie jsou ohniskem vůle (jako protipól rozumu).__ Film je obrazově výjimečný. A taky trochu uvřeštěný... Ale stále si Sokurov zachovává svůj styl, který v mnohém připomíná předchozí filmy tetralogie moci (dialogy/monology mimo obraz kamery, výtvarné pojetí atd.). Na první pohled by mohlo být zvláštní, že tetralogii po skutečných postavách Hitlera, Lenina a Hirohita uzavírá fiktivní postava. Ale ono to vlastně dává smysl..: Po portrétech duší výrazných individualit přichází pohled do nejskrytějších černých koutů duše člověka jako takového. Oproti předchozím filmům je ale Faust viditelně slabší, nemá sílu např. přesně cíleného Molocha - snad proto, že je příliš obecný a není snadné se dobře orientovat v záplavě (možných?) symbolů. (3 a 1/2*) (19.10.2012)