Musíme si pohovoriť o Kevinovi

Ugh... psychologická antikoncepce v podání Lynne Ramsay teda umí pěkně nakopnout do rozkroku. Formálně naprosto úžasné dílo je negativisticky podvratné od samého začátku, kdy titulní ženská postava (Eva) zarputile trpí už při porodu. Film vypráví střídavě dvě linie: co se dělo předtím a co se děje potom. Vzhledem k okolnostem z obou linií je jasné, že ona zlomová událost měla fatální důsledky pro život Evy, která v linii POTOM čelí nenávisti okolí, samotě a lahvím alkoholu. Protože je Kevin už od útlého dětství vyjádřen jako absurdně zlý a zkažený element, je lehké odhadnout, co se asi stane; přesto divák napjatě čeká, jakou podobu bude exploze nenávisti mít a kolik pozitivních skulinek se v nepříjemné atmosféře objeví. Film je nemilosrdně krutý i ve fázích zdánlivého oddechu - když se u Kevina objeví náznak náklonosti k matce, je to jen proto, že objeví svou velkou lásku. Lukostřelbu. Předzvěst zkázy v tu chvíli dostane jasnější kontury a film pádí k závěru, k němuž se přes několik dalších nevyslovených sviňáren (kauza morče a kuchyňský odpad) rychle přiblíží. Pak už zbývá jen ta krev. Rudá barva, v níž se hrdinka symbolicky koupe na samém začátku a jíž trpělivě odstraňuje ze svého domu, definitivně znehodnotí její život. Brilantně zrežírovaný film zdobí výkon Tildy Swinton a šikovný scénář, jenž dobře pracuje s přeskáčkovitou formou a náznaky osudové události. Démoničnost zrůdně inteligentního Kevina je sice vyšroubovaná ad absurdum, což trochu degraduje onen psychický teror, kterému podléhá Eva, nicméně zážitek to byl příkladně nehezký. (04.06.2012)

We Need to Talk About Kevin je opravdu celkem těžce depresivní dramatická podívaná, ale před projekcí jsem věřil, že mě film zdrtí na pět hvězd, nakonec mě zdrtil jen na slušné čtyři. Vyzdvihovat výkon Tildy Swinton je jak nošení sov do Athén, ale nedá mi to. Zahrála to prostě skvěle. Co mi trochu nesedlo - malý Kevin. To dítě film představuje až přehnaně démonicky... Spíš než matkou nemilovaný, odstrčený klučík, zadělávající si na celoživotní psychické problémy, mi přišel jako dítě ovládané Satanem či mimozemskou inteligencí, které osnová plány, jak si podmanit svět. Ve výsledku nikoliv dokonalé, ale rozhodně působivé. 8/10 (21.12.2011)

Kevinek je děťátko k pomilování a tak celý film tušíte, že ten spratek musel udělat něco hrozného a čekáte na rozuzlení, co to bylo. Jeho matka marně bojuje o vykřesání mateřské lásky ve své, Kevinovými eskapádami trápené, duši. Tilda Swinton neskutečně hraje uzlíček nervů, ve který Kevinek proměnil svoji mámu. Musím konstatovat, že se mi na celém filmu nepodařilo najít jednu jedinou chybu. (29.09.2012)

Paní Dilda je ošklivá žena, kterou potkalo životní štěstí a může místo rozkošné princezny se zlatými lokýnkami vychovávat psychopatického zmrda Kevina. Chlapec je chytrý jako opička, s každým svědomitě vychcává, terorizuje vyjevenou maminku a strká morčátka do drtiče. Už je bohužel na babybox příliš velký a v Klokánku ho nechtějí, protože by určitě tlusté vychovatelce Růže sahal na koule. Každý normální rodič by takového fakana umlátil lopatou a zahrabal na zahradě pod pět stop kompostu, ale na to paní Dilda nemá srdce, přece jen je to její krev. A tak musíte dvě hodiny sledovat životní úděl ženy, která celý život upřímně lituje, že tehdy zvolala: Stříkej do mě, ty samče! Protože má paměť jako slon, střihá v rámci filmové avantgardy jednu vleklou retrospektivu za druhou a jediným vodítkem, kdy se to které desetiminutové zírání do blba odehrává, je kolikrát pouze počet letokruhů pod Dildinýma očima. Nejvíce na to jako vždy vyzrála moje žena, která celý film prospala, pět minut před koncem otevřela oči a znechuceně se zeptala: Co to zas bylo za nudnej blábol? Evidentně ta hloupá nepochopila, že hra barev, koláž chaoticky poskládaných scén a alegorie měly jako celek tvořit těžko uchopitelnou impresionistickou sračku! (05.06.2012)

Malé děti - nemalé starosti, velké děti - škoda slov... Nature vs. nurture? Řezali Kevina málo, jak se zdálo, nebo to byla mateřská neláska, která v pozadí tahala za nitky jeho činů? Má někdo čistě proto, že měl devět měsíců přechodné bydliště ve vaší děloze, automatický nárok na vaši bezpodmínečnou lásku, a ostatní v případě, že se činy vašeho potomstva jaksi rozcházejí se zákonem, zase nárok na vaše bezpodmínečné doživotní odsouzení, protože za všechno můžete vy? Jsou nevyzrálé, chladné a strach z vlastních dětí pociťující matky vzácné nebo se o tom jen vzácně mluví? Rodí se člověk zlý nebo je do podoby necitelného hajzla vytesán dlátem výchovy a prostředí? Otázky, na které hledají odpovědi generace odborníků i laiků, těžko zodpoví jeden film nebo jeho diváci, já za sebe jen dodám, že mě profesionální i soukromé zkušenosti zatím utvrzují v tom, že jako se někdo narodí bez prstů nebo se slabým srdcem, tak některé osoby přicházejí na svět neobtížené možností citů nebo svědomí. Záměrně píšu možností, protože empatie a morální zásady jsou věci, které dětem postupně přecházejí do krve, není to tak, že děti jsou andílci, dokud je nezkazí hříšná společnost (proto se také uhýbá před diagnostikováním antisociální poruchy před osmnáctým rokem věku). Spíš naopak, protože jestli existuje k dokonalosti se blížící charakteristika mnoha psychopatů, pak je to ta, že psychopat je dítě v dospělém těle... Nemůžu proto souhlasit s hlasy tvrdícími, že malý Kevin je až příliš démonický, spíš mám za to, že hlasatelé podobných postojů nemají s dětmi mnoho zkušeností. Film jako takový naneštěstí postrádá sílu - a nejednoznačnost - předlohy a spíš se podobá stylistické hříčce, v níž je androgynní anděl Tilda vykopnut z nebe a vláčen předpeklím, kterému vládne její vlastní krev, o čemž nám vypráví coby traumatizovaný a značně nespolehlivý vypravěč. Ovšem bezkonkurenčně zahraný a nikoli poprvé si letos říkám, že být členem Akademie, která jí nedopřála ani nominaci, pohybuju se výhradně kanálama. Aspoň by měli nějaký undergroundový hnutí. (26.03.2012)