Blondýnka

Nedokážu se rozhodnout, zda ten film byl tak dobrý nebo tak špatný. Nad čím nemusím vůbec rozjímat, je herecký výkon Any de Armas. Proto mě ani nepřekvapuje, že snímek získal nominace na Zlaté maliny, ale Ana nominaci na Oscara. To jen podtrhuje celkovou rozporuplnost a rozpolcenost. Nakonec se nejspíš s odstupem času přikloním k pozitivnímu vnímání celého snímku - byť velmi netradičně natočeného, nicméně precizně zahraného s přesně zvolenou hudební složkou, pod kterou je podepsán mág Nick Cave. Ana toho Oscara určitě jednou dostane... (04.06.2023)

Koukám, že v poslední době se životopisné filmy snaží být něčím víc, než pouhým shrnutím. Což je asi dobře, ale mě to zatím moc nevoní. Elvis měl alespoň ty hitovky a barvičky. Na Blondýnku se ale dobře nekouká. Je to pojato veskrze artově a dvě a tři čtvrtě hodiny sledujeme, s velmi krátkými výjimkami, jen neštěstí hlavní hrdinky. Události se dějí, ale my nevíme proč a Marylin se utápí v depresích víc a víc až to ke konci vypadá pomalu jak nějaký horor. Nebýt tam naprosto božská Ana de Armas, tak na to nemá cenu koukat. Andrew Dominika už nebrat. (01.10.2022)

V poslednom období som videl niekoľko nepodarených životopisných filmov, vďaka ktorým mám chuť sa ďalším vyhýbať. Spravidla ich páchajú menej známi tvorcovia, ktorý sa tancom na hroboch slávnych snažia zachytiť odlesk slávy ich obetí, ktoré sa už nemôžu brániť. Je to aj prípad tohto chaotického filmu, u ktorého mám pocit, že nikto zo štábu nevedel, ako by mal výsledný produkt vyzerať. Keď sú postavy príbehu mŕtve autorská licencia je bezhraničná a ambície tvorcu smerujú iba k šokovaniu diváka. Tak ako pri romantických filmov nehodnotím okolitú prírodu, ani u životopisných filmov nepreceňujem podobu herca so stvárňovanou postavou. Ale ak scenár pripomína pozliepané výstrižky z bulvárnych časopisov, tak to ma zaujíma a preto si myslím, že aj moje dve hviezdičky sú v podstate láskavosťou. (17.11.2022)

Někteří kritici Marilyn Monroe milovali, jiní ji nenáviděli. Já zas nenávidím tento film. STO ŠEDESÁT SEDM MINUT umělecké sebehonitby, která je nafouknutá, která střídá styly z jasného důvodu, ale bez jasného pojítka. Je to film který nemá co říct, který nemá co vyprávět, který nemá co předat. Měl jsem pocit, že sleduju prázdný obraz. Samotná blondýna (Protože jsou to dvě osobnosti, CHÁPETE?) nemá prakticky charakter, je to utrápená žena, ale bez kontextu se dá jen těžko vůbec souciti s takovou postavou. Všechny vedlejší postavy jsou prakticky karikatury, což je tak nějak záměr, ale pak na mě působí celý svět karikatůrně a prázdně. Není tu se čehokoliv chytit, nic na čem by mělo člověku záležet. Spousta témat je jen povrchově převedena, spousta myšlenek o hlavu omlácena. Film tak nějak zachraňuje Ana de Armas, která sice podává solidní výkon, ale upřímně mě tolik nepřesvědčil a nedostal. Často byl přehnaný a očividně na sílu zahnaný do extrému, avšak ji to nemůžu mít za zlé, protože být to víc jemné a miň do očí bijící, tak by mě film asi zabil svou nudou. Film byl právě v tom nejlepším, když byl jemnější ve svých motivech a náznacích. Jmenovitě, když nám ukazovali sečtělost Blondýnky u které všichni počítali, že to má od někoho jiného. Za mě ale silný nedoporučení tohoto filmu, Mít to hodinu a půl, tak je to zajímavý cvičení na psychické vyzobrazení utrápené slečny, takto je to jen přepálená nuda o ničem. 4/10 (05.10.2022)

Už jsem to myslím mnohokrát naznačovala, ale nejsem si jistá, jestli vyloženě řekla naplno: Nenávidím životopisné filmy. Specificky tento druh životopisných filmů, které nemají vlastní příběh/úhel pohledu, ale zaštiťují se tím, že pokrývají životní příběh osoby xy, případně že odkrývají její "skutečné já". H*vno. Jediný životopisný film, který uznávám (a který je nejlepší ze všech), je Velvet Goldmine, a to proto, že je to přiznaná fikce. Dominik si děj svého filmu tahá z otevřeně nepravdivé a vyfabulované knihy, z paty a nejspíš taky ze zadnice, a během toho deklaruje, že "neodvrací oči od Marilynina utrpení" a "ukazuje predátorskou tvář filmového průmyslu", zatímco v minulosti sám neměl problém točit film pod Harvey Weinsteinem a rozhodl se do svého filmu zařadit antipotratovou agitku založenou na drbech místo toho, aby třeba zmínil, že Marilyn celý život bojovala s endometriózou, kvůli které pravděpodobně nedokázala donosit žádné své těhotenství. Jsem si jistá, že tento film je oprávněný odpad, ale přece jen bych ráda pochopila režisérovy záměry a motivace. Většina jeho starších filmů byla taky fikce inspirovaná realitou, ale nemůžu si pomoct - v minulosti se mu tento důležitý detail dařilo přesně vyjadřovat pomocí vypravěčských a filmových prostředků, kdežto Blonde je prostě žumpa předkládaná jako "mistrovské dekonstrukční umění". Film diváky kritizuje za to, že se na filmy a herce vůbec dívají, a promptně svou hlavní postavu fetišizuje jako ultimátní manic pixie dream girl, která za celou dobu neudělá jediné vlastní rozhodnutí, na všechny situace reaguje stejným uslzeným výrazem a jejíž celá osobnost a historický odkaz jsou zredukované na "daddy issues" a "četla Rusáky". Navíc je to vystavěné na herečce, která na plátně nepředstavuje komplexní ženu z masa a kostí, ale pouze snaživě pochoduje z napodobeniny jedné slavné pózované fotky do druhé (zatímco režisér to vydává za skutečný život) a předvádí jednorozměrné cvičení v imitaci někoho tak hluboce zakořeněného v popkulturním podvědomí, že je z principu nenapodobitelný. Tento tríček se snahou co nejvěrněji napodobit dobu dávno minulou (místo vytvořit svou vlastní hrdinku) se velmi rychle omrzí, zbytek takřka tříhodinové stopáže je kvůli tomu vyloženě nesnesitelný. Kéž by tak ta scéna, kdy se probudí v zakrvácené posteli, existovala v rámci úplně jiného filmu. (06.10.2022)