Zrodenie Planéty opíc

Pokud byl dle Nietzseho člověk provazem nataženým mezi zvířetem a nadčlověkem, pak opice jsou provazem mezi zvířetem a člověkem. V mnoha ohledech člověku podobné, přesto lidmi nepřijímány jako rovné. Doposud se nad tím kvůli nižší inteligenci nepozastavovaly, jednou ale může přijít doba, kdy se proti tomuto typu druhové diskriminace (jakémusi modernímu rasismu) postaví a lidem vše vrátí i s úroky. Asi takový je podtext jednoho letního blockbusteru vycházejícího z úspěchu filmů, kde opice ovládly lidskou rasu. A to blockbusteru natolik kvalitního, že ačkoliv používá všechna žánrová klišé (tradiční rozvržení postav, nutnost závěrečné bitvy), v konečném důsledku působí tak přirozeně, že bych se nedivila, kdyby se časem stal podobnou klasikou jako třeba samotná Planeta opic. (11.09.2011)

Když nepočítám zimního Green Horneta, tak je tohle první letošní blockbuster, kterému se povedlo moje očekávní nejen naplnit, ale dokonce překonat. Kdyby se v tom člověk chtěl rejpat, tak asi najde kupu logickejch nesrovnalostí, ale ten film je prostě tak zábavnej, upřímnej a emotivní, že nic takovýho dělat nebudu. Stará klasika může být ráda, že dostala takhle kvalitního mladšího brášku, stydět se za něj rozhodně nemusí. Odkazy potěšily a malýho Caesárka chci domů :) (15.08.2011)

Do tohodle filmu se mi vůbec nechtělo. Nemám rád, když se obnovuje v současnosti klasika, což se teď stává hodně často. To už by muselo být jó něco, aby mě to zaujalo. A tady to na to něco opravdu vypadalo, protože tenhle film nad moje očekávání měl docela dost vysoké hodnocení, a tak jsem to zkusil. Film je pak moc dobře natočený, efekty jsou perfektní, ale némůžu si pomoct, je to celý hrozně blbý. Ten příběh...Fakt, že věci, které se dají udělat jednoduše, se ve filmu dělají složitě, bych ještě hodil za hlavu. Ale skutečnost, že roky ubíhají jakoby nic, armáda, která má ve zbraních střely s průrazností jak bomby země-vzduch nesejmou ani jednu opici, a co víc, neprostořelí ani autobus mě fakt dojímají. Celé je to pak zakončené naprosto pikantní scénou uprostřed sekvojového lesa. V tu chvíli jsem si řikal, že Američan by sekvoj nesekvoj tam v tu chvíli poslal nějakou jadernou hlavici a byl by od toho všeho pokoj. (16.01.2012)

Výjimečný či dokonce geniální film může vzniknout v zásadě dvojí cestou: buďto autorsky, anebo kolektivně. Autorská cesta zahrnuje všechny ty věhlasné režisérské osobnosti, které ční nad ostatní jako péro z divanu, kdežto kolektivní cesta stojí na perfektně odvedené práci celého štábu. Problém této druhé cesty je v tom, že vždycky nějaká složka selže, například kamera není stoprocentní, nebo vám nezahrají dokonale herci, takže natočit výjimečný film kolektivní cestou je zhruba totéž jako hodit na deseti kostkách šestku, kdy každá kostka zahrnuje jeden prvek filmu (scénář, hudbu, kostýmy, střih, triky a postprodukční práce atp.). Pravděpodobnost je v tomhle ohledu zcela nekompromisní – šance, že se vše povede a všechny kostky ukážou šestku, je asi jedna ku šedesáti milionům, proto je vždycky tak obrovské překvapení, když se to podaří, a u tohohle filmu, kde nikdo neční nad ostatní a všichni dřou pro celek, bych se i nebál říct, že se to celkem povedlo. Vlastně je na tom postaven i samotný příběh, který nenavazuje ani tak na legendární opičí ságu, jako spíš na Howardovu Čistou duši, neboť svoji premisu staví na principu amerického matematika Johna Nashe zvanou Nashova rovnováha, čímž se tady míní spolupráce všech opic na vzpouře na úkor jednostranného egoismu. Podívejme se na samotný okamžik z Howardova filmu, kdy se Nashovi podaří přijít na svou geniální myšlenku: v okamžiku, kdy v diskusi se spolužáky o vnadách jedné studentky zazní známý výrok Adama Smithe o neviditelné ruce trhu, kdy bude nejlepšího výsledku dosaženo v případě, když každý bude hájit své vlastní zájmy, Nash náhle prozří a uvědomí si, že pokud se všichni zaměří na získání jediné dívky, nezíská ji nikdo (nepotvrdí-li se tedy slavné Čtvrtníčkovo „nejsilnější pes mrdá“). Optimálního výsledku bude dosaženo, pokud každý bude hájit své a společenské zájmy dohromady. Odtud nejen Caesarův výrok „jedna opice je slabá, společně budeme silní“ a jeho mazané popostrkávání všech rozdrobených frakcí ke spolupráci, ale i důvod, proč se chystané pokračování filmu zřejmě nepodaří: je celkem jasné, že se v dalším díle opice rozdělí v názoru, zda ubližovat lidem (šedý dominantní šimpanz Rocket), nebo zůstat v defenzivě (stanovisko Caesara a cirkusového orangutana Maurice), a že konec této teamovosti nějakým způsobem postihne i filmařský štáb. (15.11.2011)

Začátek novodobé klasiky v rámci trilogií a třídílného návratu ikonické značky, minimálně v rámci minulé dekády. Zrození Planety opic zde má sice nejsilnější hodnocení z těchto prequelů, ale paradoxně je pro mě nejslabším dílem. Ikdyž režie a scénář jsou na solidní úrovni, zvláště proti zbytku současné konkurence v rámci blockbusterů, tak oba dva navazující díly jsou silnější. Celý příběh a vývoj Cézara je vynikajícím stylem vystavěný a jedná se o nejlepší aspekt filmu. Ovšem druhá polovina se svou vědeckou vedlejší linkou a Jamesem Francem už tolik nefunguje. Většina lidí je navíc karikaturně zlá a snímek tak postrádá větší nuance, které nabídla dvojka a trojka. Přesto jde o velmi skvělý, srdceryvný zážitek a památné "NE!" se zapíše do filmové historie. (30.01.2024)